Lacláče: Nestárnoucí klasika, která se nosí hrdě i ve městě

Vzpomínky na dětství a módu mě děsí doposud, hlavně když přijela teta s těmi obřími modrobílými pruhovanými taškami plnými oblečení po starších dětech. Lacláče patřily k těm věcem, které se v rodině otočily tolikrát, že si je nakonec pamatoval každý jinak, protože se postupně hezky sešoupaly a také se velmi často upravovaly, aby seděly těm hubenějším v rodině.

Doba byla jiná, oblečení se dědilo, nic se nevyhazovalo. I když jsme někdy chtěli vybírat oblečení v obchodě jako ostatní ve třídě, bylo nám řečeno, že věcí máme plnou skříň. Jenže móda si dělá, co chce, a lacláče jsou zpátky v podobě, která má s tou dětskou variantou společné jen kšandy.

Historie lacláčů sahá do 17. století, kdy je začal v Indii vyrábět Dongari Kapar z robustní látky s množstvím kapes, protože potřeboval oblečení, které vydrží manuální práci a ochrání tělo i spodní vrstvu oděvu. V 18. a 19. století je nosili dělníci, farmáři i havíři, přičemž pohodlí šlo tehdy stranou.

Posun přišel až kolem 50. let minulého století, kdy se začala používat jemnější látka a lacláče se začaly objevovat na ženách. V 60. letech ve Spojených státech se v nich ženy vydávaly do ulic při protestech za rovná práva, protože chtěly dokázat, že tohle původně pánské oblečení si mohou vzít na sebe taky. V 70. a 90. letech přišly celebrity a udělaly z lacláčů módní záležitost, výrobci se přizpůsobili, střihy se rozmnožily a kapsy se zmenšily natolik, že se do nich nářadí dnes opravdu nevejde.

Lacláče se dnes nevyrábějí jen v klasické kalhotové podobě, přibyly varianty kraťasů, sukně i šatů, takže si každý může najít střih, který mu sedí. Vyrábějí se v klasické džínové modři, černé i bílé, přibývají ale výraznější barvy, vyšívané vzory i nášivky. Výraznější odstíny, třeba červená, zelená nebo žlutá, si nejlépe rozumí s neutrálním horním dílem, zatímco klasická džínová modrá snese víc kombinací.

Džínové lacláče mají pověst kousku, který buď milujete pro praktičnost při domácích pracích, nebo se ho bojíte vzít ven, protože nevíte, jak to celé dopadne. Dají se ale vynést, záleží na kombinaci. Osobně si myslím, že k tomu v hojné míře přispěla obliba overalů.

Základní varianta funguje s jednoduchým bílým tričkem a teniskami, výsledek je volný a pohodový. Pokud chcete dojem posunout, pomůže vypasovaná košile zapnutá nahoře nebo uvázaná v pase a boty na podpatku, protože z pracovního kousku najednou vznikne outfit vhodný do kavárny nebo na oběd ve městě. Zkuste si pohrát i s mírnou nedbalostí, dává to outfitu šmrnc.

V chladnějších měsících funguje vrstvení přes rolák nebo tenký svetr, a pokud přidáte sako, dostanete se klidně i do business casual stylu.

Lacláče jsou svou podstatou neutrální základ, takže reagují na doplňky víc než jiné kusy oblečení. Minimalistické šperky a městský batůžek s čistou linií z nich udělají elegantní záležitost, zatímco velká látková taška a ploché boty podpoří ležérní náladu. Klíč je v tom nepřehánět obojí najednou, protože buď jde výrazná kabelka ke klidnějšímu zbytku outfitu, nebo naopak.

Původní funkce lacláčů, tedy velké množství kapes, se dochovala i do dnešní podoby. Kapsy jsou menší a nářadí se do nich opravdu nevejde, ale na menší telefon, kartu nebo sluchátka stačí. Tahle praktičnost je mimochodem jeden z důvodů, proč je řada lidí nosí ráda bez ohledu na aktuální módní dění.

Lacláče patří k těm kouskům, které na ramínku v obchodě vypadají jinak než na těle, protože džínová varianta může působit objemněji, než ve skutečnosti je, a naopak džersejový nebo lněný střih překvapí tím, jak jednoduše si sedne. Takže pokud jste je léta přeskakovali, možná je čas to zkusit, a třeba zjistíte, že to trauma z dětství byl jen špatný střih či období.

Co ve vás vyvolá nostalgickou vzpomínku na dětství? Pojďte s námi zavzpomínat na dětství v diskuzi pod článkem.

Zdroje: Autorský text, onlyu, Prima Ženy