Jídlo u televize a přejídání: Obrazovka nenápadně ovlivňuje, kolik toho sníte

Po celém dni se konečně posadíte do křesla, pustíte si večerní zprávy nebo oblíbený seriál a večeři si vezmete s sebou. Během pár minut je talíř prázdný a vy si skoro nevybavíte, jak jídlo chutnalo. Po vypnutí televize je vám těžko a nevíte, kde se stala chyba. Jídlo u televize vypadá jako nevinný zvyk, jenže právě ono za přejídáním stojí docela často.

Za vším stojí obyčejné fungování mozku, který nedokáže naplno sledovat napínavý děj a zároveň hlídat, kolik toho sníte. Jedno z toho vždycky ustoupí do pozadí a u obrazovky to bývá právě jídlo. Stačí si to uvědomit a večerní stolování se dá změnit k lepšímu bez velkého odříkání.

Když jíte a zároveň sledujete televizi nebo telefon, mozek dává přednost tomu, co se odehrává na obrazovce. Děj, hudba i střih ho zajímají mnohem víc než brambory na talíři. Pozornost se stočí k pořadu a jídlo se přepne do automatického režimu, aniž byste si toho stihli všimnout. V tu chvíli přestáváte vnímat, kolik a jak rychle jíte. Ruka sahá po dalším soustu sama a oči sledují scénu. Vypadá to nevinně, vždyť jídlo sníte tak jako tak. Rozdíl je ale v tom, že vůbec nevnímáte, co se během jídla děje a kolik ho do sebe dostanete.

U napínavého dílu seriálu se spolu s dějem zrychluje i tempo jídla. Sousta polykáte rychleji a pořádně je ani nerozžvýkáte. Chuť, vůně i struktura jídla přitom projdou kolem vás, aniž byste je stihli zaznamenat. Na konci zůstane jen prázdný talíř a matná vzpomínka na večeři, kterou jste si mohli opravdu užít. Je to jako s popcornem v kině, většinou ho zdlábnete ještě dřív, než začne samotný film.

Tělo má vlastní způsob, jak vám dát najevo, že je nasycené tak akorát. Za běžných okolností v tu chvíli odložíte příbor. U televize ale tenhle signál snadno přehlédnete, protože pozornost patří ději. Než ho konečně zaregistrujete, máte v sobě víc, než tělo doopravdy potřebovalo. Takové přejídání se opakuje den za dnem a večeře za večeří. Postupně se tak přidává k riziku nadváhy a kil navíc. Nepříjemné na tom je, že se to děje nenápadně a bez jakéhokoliv varování předem. Proto se vyplatí dát si u večeře pozor hlavně na to, kam se při jídle díváte.

Jakmile u jídla zvolníte, získáte zpátky přehled o tom, kolik toho sníte. Máte čas rozeznat okamžik, kdy je žaludek příjemně plný, a včas odložit příbor. Zpomalení přináší ještě jednu milou výhodu. Najednou vnímáte chuť, vůni i to, jak jídlo křupe nebo se rozplývá na jazyku. Obyčejná večeře se tak promění ve chvíli, na kterou se budete těšit.

Nikdo po vás nechce, abyste se vzdali oblíbených pořadů. Stačí oddělit obrazovku od jídla a večeřet u stolu vsedě a v klidu, ne s talířem na klíně. Samotná změna místa udělá se stravováním překvapivě hodně a nic vás to nestojí. Velký rozdíl přinese také společné jídlo, protože při rozhovoru jíte přirozeně pomaleji.

Na jednom řeckém ostrově se obyvatelé dožívají velmi vysokého věku a jsou plní energie. K obědu či večeři si klidně sednou se sousedy a povídají si nad tím, co uvařili. Pozvěte k sobě rodinu, kamarádky nebo sousedy a scházejte se u jídla pravidelně. Pokud se televize u jídla vzdát nechcete, nastavte si aspoň časový limit a po něm patří chvíle jen jídlu.

Pár minut u jídla bez obrazovky zvládnete snadno a bez pocitu, že o něco přicházíte. Dáte tak tělu šanci ozvat se, že už má dost, a sobě příležitost porci si opravdu vychutnat. Stejný návyk se vyplatí hlídat i u dětí a vnoučat, která často jedí s tabletem nebo telefonem v ruce. Dobrým zvykem to rozhodně není, protože i ona pak snadno snědí víc, než by měla. Zprávy i seriál si klidně pustíte o něco později. Večeře na stole ale vychladne, a proto si vaši pozornost zaslouží ze všeho nejvíce.

Zdroje: Autorský text, NZIP