Článek
Pokud jste někdy otevřeli sáček brambůrků s tím, že si dáte jenom pár, a dojedli rychle celé balení, víte, jak frustrující ten pocit je. Nejde o slabost charakteru ani o nedostatek disciplíny. Za záchvaty přejídání stojí biologické mechanismy, které mají s disciplínou pramálo společného.
Mnohdy lásku k jídlu pěstujeme nezdravě i u dětí, které nejsou tak odolné, aby řekly ne.
Je to závislost, nebo jen špatný návyk?
Cyklus nutkání, krátkého uspokojení a následných výčitek zná z vlastní zkušenosti spousta z nás. Přitom za tím nutkáním často není ani hlad, ale únava, stres nebo špatná nálada, a právě tehdy mluvíme o emočním přejídání. Jídlo pak přestává být zdrojem energie a stává se způsobem, jak zvládat emoce.
Jenže to, jestli jde skutečně o závislost v lékařském slova smyslu, zůstává otevřenou otázkou. Chování, které záchvaty přejídání provází, tedy ztráta kontroly nebo pokračování navzdory nepříjemným následkům, závislost skutečně připomíná, ale věda tento pojem pro jídlo zatím nepřijala. Může být užitečné uvědomit si, že jde o model, nikoliv o diagnózu.
Co mozek říká o čokoládě
Chipsy nebo čokoláda nejsou navržené tak, aby vás zasytily. Jsou navržené tak, aby vás přiměly sáhnout po dalším kousku. Kombinace cukru, tuku, soli a aromat v poměrech, které v přírodě prakticky neexistují, dokáže v mozku spustit touhu po dalším soustu dřív, než dojíte to první.
Výzkumy naznačují, že pravidelný přísun takového jídla může časem měnit to, jak mozek vnímá odměnu a sytost, podobně jako to dělají návykové látky. Jídlo ale drogou není. Je nezbytné pro přežití, obsahuje desítky složek a výzkum toho, co přesně návykové procesy spouští, teprve začíná.
Za záchvaty přejídání stojí prostředí
Chipsy nebo čokoláda nejsou navrženy tak, aby vás zasytily. Jsou navrženy tak, aby vás přiměly sáhnout po dalším kousku. Kombinace cukru, tuku, soli a aromat v poměrech, které v přírodě prakticky neexistují, dokáže v mozku spustit touhu po dalším soustu dřív, než dojíte to první.
Takové jídlo přitom aktivuje mozkové dráhy spojené se systémem odměn, stejné, které hrají roli u návykových látek. Jídlo ale drogou není, je nezbytné pro přežití a obsahuje desítky složek. Výzkum toho, která z nich návykové procesy spouští, teprve začíná. Co z toho vyplývá? Dávat si jídlo tzv. za odměnu se jednoho dne může vymstít, když to necháme zajít příliš daleko.
Po nočním hodování přijde ranní tvrdá realita a začnou výčitky.
Jak jídelní rytmus ovlivňuje naše chutě
Studie srovnávající tři denní jídla oproti šesti menším porcím přinesla překvapivý výsledek. Obě skupiny dostávaly stejné množství kalorií se shodným rozložením živin, přesto skupina, která jedla šestkrát denně, vykazovala vyšší hlad a větší chuť k jídlu.
Pravidelné a dostatečně velké porce tak mohou pomáhat udržovat stabilnější pocit sytosti a omezovat situace, kdy sáhneme po jídle z jiného důvodu než fyzického hladu. Důležité je také to, co máme doma. Absence spouštěčů a dostupnost zdravých potravin tvoří základ prostředí, které přejídání přirozeně méně usnadňuje.
Kdy je čas hledat pomoc
Pokud záchvaty přejídání zasahují do práce, vztahů nebo každodenního fungování, individuální úpravy prostředí nestačí. Kognitivně-behaviorální terapie v takových situacích pomáhá identifikovat spouštěče a nabízí konkrétní nástroje pro práci s emočním stresem, který za nutkavým jídlem stojí. V některých případech lékaři sahají i po lécích ovlivňujících hladiny neurotransmiterů v mozku. Přejídání není selhání a zvládat ho silou vůle jako jediným nástrojem nemá smysl.
Místo výčitek jiný způsob myšlení
Přestat hledat chybu výhradně v sobě a začít se ptát, co ve vašem okolí přejídání usnadňuje, je možná důležitější krok než jakákoli dieta. Naučené vzorce chování se mění pomalu a s podporou snáze. To, že někdo takovou podporu potřebuje, o něm nevypovídá vůbec nic špatného.