Článek
Za covidu ale natočil praštěnou písničku o banánech, protože byl zavřený doma a neměl ho kdo zastavit. Rozjel tím kariéru jazzmana, který se nebere vážně. U nás vystoupí 23. října v malém sále pražské Nové spirály v rámci podzimní série Mladí ladí jazz.
Sam se pohyboval okolo hudebních nástrojů už odmalička, jeho matka hrála na klarinet a saxofon, otec na klavír a fagot. „Máma vzpomíná, že když jsem byl malý, tak ve svém saxofonu pravidelně nacházela všechny možné předměty z domácnosti, které jsem tam nacpal. Bylo jasné, že tohle je ten správný nástroj pro mě, přitahoval mě odjakživa.“
Kdy jste začal saxofon používat správným způsobem?
Hrát jsem začal asi v šesti letech. Ačkoli tehdy se mi do cvičení moc nechtělo, máma mě musela pobízet. Až někdy v šestnácti jsem to začal brát vážně, když jsem přemýšlel, co chci v životě dělat. Po střední jsem pak hudbu studoval na univerzitě ve Filadelfii a jeden rok v Izraeli.
Hrál jste už tehdy v kapelách?
Ano, ale byly to především školní projekty. Pořádně jsem začal až po studiích. Byl jsem tehdy úplně ponořený do jazzu a na mojí hudbě bylo vidět, že jsem čerstvý absolvent, psal jsem šíleně složité skladby. Dnes už umím skládat tak, aby to bylo stravitelné i pro jiné lidi než jen ostatní jazzmany.
Jaké to bylo, když jste hrál s Edem Sheeranem jeho Tiny Desk Concert?
Bylo to náročné. Do poslední chvíle jsme ještě upravovali aranže, zvlášť u nás v dechové sekci. Na videu to asi není poznat, ale já jsem uvnitř panikařil, protože jsem věděl, že na tohle máme jen jeden pokus. Ne že by někoho zajímal jeden saxofonista někde vzadu za Edem, ale chtěl jsem podat perfektní výkon, protože tohle uvidí miliony lidí a byla to dobrá příležitost ukázat, že se pod tlakem nesložím.
Později jste se přestěhoval z Filadelfie do New Yorku, že?
Ano, a vybral jsem si k tomu asi nejhorší možnou dobu – březen 2020. Těšil jsem se na New York a na nový start kariéry a místo toho přišel covid a všechny koncerty se zrušily. Mělo to ale i nějaké světlé stránky. Normálně v New Yorku všichni někam spěchají a nikoho nemůžete zastihnout. Během pandemie ale všichni měli čas, takže když jsem se chtěl seznámit s nějakým muzikantem, stačilo mu napsat a šli jsme spolu třeba na kávu nebo na procházku.
Jak jste rozjel svoji sólovou kariéru a natočil první album?
Dřív jsem byl hlavně sideman, hrál jsem v kapelách jiných muzikantů, ale po přestěhování do New Yorku jsem se chtěl víc věnovat vlastním projektům. Koupil jsem si mikrofony a MIDI klávesy, naučil jsem se základy nahrávání a jak pracovat s Logicem. Hodně jsem skládal, dával jsem z toho ukázky na Instagram a dostával jsem velmi pozitivní zpětnou vazbu. Nakonec jsem doma natočil celé album, s pomocí pár přátel, kteří své stopy nahráli zase ve svých domácích studiích. A Cory Wong mi pomohl s mixem a dalšími věcmi okolo. Po pandemii jsem postupně začal odcházet z ostatních kapel a teď už se věnuji své sólové dráze naplno.
Jeden z vašich prvních singlů byl Banana Song, že?
Lidi se mě často ptají, co mě to proboha napadlo. Myslím, že to bylo kvůli pandemii, karanténa nám všem lezla na mozek. Svět končí, kdo ví, jestli se to vůbec kdy zlepší, tak proč bych neudělal praštěnou písničku o banánech?! A protože jsem se nevídal se svými přáteli, neměl mě kdo zastavit.
Jakou odezvu jste na tu písničku dostal?
Docela dobrou. Byl v tom i kus překvapení, protože do té doby mě všichni znali prostě jako normálního nájemného saxofonistu a najednou jsem přišel s divnou písničkou s banány.
Ve vaší tvorbě je obecně hodně humoru, ať už v jednotlivých písničkách, nebo i v názvech a obalech alb. Je to už takové vaše poznávací znamení?
Miluju komedii a sám jsem trochu divný člověk. Spousta mých přátel muzikantů i jiných umělců jsou ohromně vtipní lidé, ale mají pocit, že umění musíte brát vážně. To je pravda v tom smyslu, že do umění musíte vložit hodně úsilí a lásky. Ale měli byste tam vložit taky svou osobnost. Takže mi přijde zvláštní, když jeden z nejvtipnějších lidí, co znám, nahrává smrtelně vážná jazzová alba s názvy jako „Cesta do milénia“ a není v tom nic z jeho skutečné povahy. Já se snažím, aby moje hudba odrážela to, kdo jsem jako člověk. Proto je v ní hodně sebeironického humoru. A u instrumentální hudby se taky musíte víc snažit zaujmout, aby si ji vůbec někdo pustil. Když vidíte album s názvem Sam Greenfield Sucks a přebalem, kde mi z úst padají špagety, tak ho přece musíte aspoň zkusit!
Pobavil mě i klip k písničce Cheeks.
Díky. Tam se mnou mimochodem hraje a zpívá moje manželka Phoebe Katis. Seznámili jsme se, když jsem hrál v kapele s Corym Wongem a ona mu předskakovala.
Povězte mi o vašem nejnovějším albu, Worst of Sam Greenfield.
Hudebně tu nahrávku dost ovlivnilo, že jsem objevil japonský jazz fusion, jména jako Casiopea, Masayoshi Takanaka, T-Square nebo Dimension. Ale je v tom i kus taneční hudby, myslím, že na fusion je to docela přístupné. No a normálně se vydávají alba toho nejlepšího, Best Of, tak jsem si říkal, že já svou novou desku naopak pojmenuju „To nejhorší ze Sama Greenfielda“.
Na co se mohou těšit návštěvníci vašich koncertů?
Hrajeme jazz fusion s energií rockového koncertu. Hodně se hýbeme, reagujeme jeden na druhého, improvizujeme. A chceme, aby si to publikum pořádně užilo! Určitě to tak bude i v Praze.
Seznamte se
Saxofonista Sam Greenfield hrál v doprovodné kapele funkového kytaristy Coryho Wonga a mnoha dalších muzikantů, jako studiový hráč se objevil i na nahrávkách zpěváků jako Mariah Carey nebo John Legend. V rámci své sólové dráhy hraje jazz fusion, do kterého vkládá svůj typický sebeironický humor. Na kontě má dosud čtyři studiová alba s názvy Here’s Some Stuff, Sam Greenfield Sucks, Sam Greenfield Rules, Worst of Sam Greenfield.