Saturnin, jak ho neznáte: příběhy z natáčení legendární filmové adaptace

Zdeněk Jirotka napsal Saturnina ve 40. letech jako českou odpověď na britskou eleganci P. G. Wodehouse. Stejně jako slavný Jeeves, i Saturnin ztělesňuje suchý humor, sebejistotu a schopnost zachovat klid i v těch nejabsurdnějších situacích. Jen místo anglického klubu se pohybuje mezi českou měšťanskou smetánkou, která se dokáže pohádat o rybu, deštník i rodinnou čest.

Režisér Jiří Věrčák se rozhodl Jirotkovu noblesu převést do filmové řeči s citem pro detail – bez zbytečných efektů, zato s atmosférou, která připomíná prázdninové odpoledne na řece.

Jedna z nejslavnějších scén vznikla na Dětském ostrově v Praze, kde se Saturnin a pan Jiří houpou na hausbótu. Loď skutečně existovala – byla to přestavěná pramice, ukotvená poblíž Smíchova. Když se při natáčení příliš rozhoupala, Oldřich Vízner prý zcela vážně poznamenal: „To je Praha.“ Režisér tu větu ve filmu ponechal, a dodal tak scéně náhodnou, ale dokonalou symboliku.

Natáčení u Vltavy bylo všechno, jen ne klidné. Ondřej Havelka, představitel Jiřího Oulického, během jedné z klíčových scén uklouzl a spadl do vody. Spolu s ním skončily na dně i jeho dobové brýle, které se rozbily – a nebyla k nim náhrada. Rozpočet byl skromný, takže štáb musel improvizovat. Následující záběry proto režisér natáčel z dálky, aby nebylo vidět prasklou obroučku.

Ta drobnost ale nakonec filmu neublížila. Naopak – dodala mu nádech lehké nedokonalosti, který k českému humoru sedí stejně dobře jako smetana k jahodám.

Ondřej Havelka měl k atmosféře první republiky blízko díky své lásce k jazzu a swingovým kapelám. V rozhovorech později přiznal, že nehrál roli, ale „jen sebe v jiném obleku“. „Dohodli jsme se s režisérem, že budu co nejcivilnější. Když si obléknu frak, automaticky se ve mně probudí exhibicionismus,“ smál se po letech.

Jeho civilní elegance udělala z Oulického víc než literární postavu – stal se živým člověkem mezi příbuznými, kteří si navzájem dokazují vlastní důležitost.

Režisér Věrčák měl pro detaily mimořádný cit. Když loď se Saturninem pluje po Vltavě kolem Národního divadla, ozývá se Smetanova hudba. Úryvek z Braniborů v Čechách nebyl vybrán náhodou – stejně jako Smetana vyprávěl o české hrdosti bez velkých gest, i Saturnin představuje typický český nadhled, ironii a klid v duši.

Saturnin se netočil jen v Praze. Dům dědečka stál v Hýskově u Berouna, svatební scéna vznikla v kostele sv. Matěje v Dejvicích, a část exteriérů v Bubovických vodopádech. Dnes po těchto místech stále jezdí filmoví nadšenci – ne kvůli velkoleposti, ale kvůli atmosféře, kterou film dokázal zachytit.

Jméno hlavního hrdiny nebylo vymyšlené. Režisér Věrčák si ho vypůjčil od svého známého, Jiřího Oulického z Husince u Prachatic, který choval koně. Právě jeho povaha – klidná, ale sarkastická – prý režiséra inspirovala.

Jirotkův Saturnin se občas směje. Ten filmový ne. Byla to vědomá volba – režisér chtěl, aby sluha působil jako nečitelný pozorovatel, který kolem sebe nechává ostatní padat do vlastních pastí. Smích by ho „zlidštil“ příliš, a to si Věrčák nepřál.

Saturnin vznikal s rozpočtem, který by dnes stačil sotva na televizní reklamu. Ale měl něco, co se koupit nedá: poctivost a radost z vyprávění. Oldřich Vízner vytvořil postavu, která obstála ve zkoušce času. Elegantní, lehce ironická, nikdy ne zlomyselná.

A jak říkal Jirotka: „Humor je nejvyšší forma lidské moudrosti.“ Saturnin to dokázal – a dodnes patří mezi filmy, které zrají s věkem stejně jako víno v dědečkově sklepě.

Zdroj: CSFD.cz (odkaz), gamebot.cz