Proč jsou hráči RPG tak zvrhlí? Vraždy, loupeže a chaos berou jako základní výbavu

Je to fenomén starý jako samotný žánr RPG. Sotva se ocitnete v novém světě, první věc, která některé hráče napadne, je jednoduchá: „Můžu tohohle člověka zabít? A co kdybych mu rovnou prohledal kapsy?“

Na začátku příběhu potkáte postaršího vesničana, který vás s úsměvem požádá o pomoc se zatoulaným dobytkem. Reakce? Místo kývnutí na jednoduchý quest někteří hráči tasí meč, podříznou ho, vyrabují chalupu a odnesou i ten starý hrnec po babičce. Proč? Protože můžou. Protože systém to dovoluje. A když nedovoluje? Pak je hra prý špatná, nudná a „málo RPG“.

Tahle zvláštní zvrácenost, kdy se část komunity chová jako sérioví vrazi na volné noze, je v herních světech až bizarní. Co je na tom zajímavé? Ve skutečném životě by většina těchto lidí nepřešla na červenou. Ale ve chvíli, kdy dostanou možnost být někým jiným v simulovaném světě, jako by z nich spadly všechny zábrany a přepnuli na režim „totální chaos“.

Jenže co když to není nutné? Co když kvalitní RPG může fungovat i bez toho, aby hráč mohl vyvraždit celou vesnici, odnést si z ní zásoby na půl roku a pak ještě dostat medaili za odvahu? Svět totiž nemusí být plně otevřený jen proto, aby se stal pískovištěm pro psychopatické sklony.

Podívejme se na příklad Avowed – hru, která čelila kritice, že neumožňuje okrádat obchodníky, zabíjet nevinné NPC nebo sledovat jejich denní rutinu jen proto, abychom je mohli ve vhodný moment odpravovat. Avowed se zkrátka rozhodl jít jinou cestou. Místo nekonečných možností chaosu sází na atmosféru, průzkum prostředí, boj a promyšlený příběh.

A víte co? Funguje to.

Když se člověk zamyslí nad klasikami žánru, zjistí, že ne každé velké RPG stavělo na tom, že můžete kosit kohokoliv a kdykoliv. Vzpomeňte na Mass Effect, kde zabít civilistu rozhodně nebylo na denním pořádku. Nebo The Witcher 3, kde sice šlo být pořádně drsný, ale Geralt rozhodně neběhal po vesnicích a nevraždil kolemjdoucí kvůli pár mincím.

Přesto dnes mnozí hráči automaticky očekávají, že pokud hra nenabízí možnost ukrást starostovi kalhoty a ještě mu vypálit dům, není to „pravé RPG“. Jakoby možnost být amorální parchant byla měřítkem kvality.

Ale je tohle skutečně potřeba? Nestačí, že nám hra nabídne silný příběh, skvělé postavy a poutavý svět? Musí být každý svět sandboxem pro digitální vraždy a plenění?

Možná za tím stojí přirozená lidská zvědavost. Ve skutečném životě jsou pravidla a zákony, které nás drží na uzdě. Ale ve virtuálním světě? Najednou zmizí hranice. Hry nám dávají možnost být tím, kým nikdy nebudeme – ať už hrdinou, nebo… no, sériovým vrahem v lesní vesnici.

Jenže i tahle „svoboda“ má své limity. Vývoj her je nesmírně náročný proces. A pokud má být svět opravdu promyšlený a poutavý, někdy je zkrátka nutné obětovat pár mechanik na úkor jiných. V případě Avowed zvolili autoři přímočarost a důraz na kvalitu prostředí a soubojů, nikoliv na to, aby hráči mohli potajmu likvidovat každého živáčka, který jim zkříží cestu.

Naštěstí herní svět nabízí možnosti pro oba tábory. Chcete sandbox plný svobody, kde můžete být největší záporák všech dob? Sáhněte po Skyrim nebo Baldur’s Gate 3. Ale pokud chcete kompaktní, soustředěné dobrodružství, kde jde víc o atmosféru a příběh než o body za likvidaci civilistů, zkuste třeba právě Avowed.

Někdy je prostě fajn, když vám někdo zadá quest a vy mu místo podříznutí krku skutečně pomůžete. A možná – jen možná – vám za odměnu nabídne víc, než kolik byste našli v jeho peněžence.

RPG hry by neměly být měřeny podle toho, kolik virtuálních životů můžete ukončit na cestě za svobodou. Místo toho bychom mohli zkusit znovu objevit kouzlo dobrého příběhu, kvalitního světa a skutečných rozhodnutí. Protože když nad tím člověk přemýšlí, možná není zas tak špatné nechat vesničany naživu.

Zdroj: PCGamer.com (odkaz)