Článek
Stačilo zavolat orly a celý Pán prstenů mohl skončit o několik kapitol dřív. Tak zní jedna z nejznámějších námitek proti Tolkienovu příběhu. Jenže jednoduchý let s Frodem až k Hoře osudu by ve skutečnosti příliš jednoduchý nebyl. Gandalfovy skutečné chyby leží úplně jinde.
Orli v Tolkienově světě nejsou taxíky čekající na čarodějův povel. Mají vlastní vůli a pomáhají jen v určitých situacích. V Hobitovi sice zachrání Thorina, Bilba a ostatní před skřety a vrrky, ale nedopraví je až k Ereboru. Také Gwaihir později Gandalfovi připomíná, že není zvíře určené k převážení cestujících podle potřeby.
Let do Mordoru by Sauronovi všechno prozradil
Celý plán na zničení Prstenu stál na utajení. Sauron počítal s tím, že někdo bude chtít jeho zbraň použít proti němu. Možnost, že ji nepřítel dobrovolně odnese do Mordoru a hodí do ohně, pro něj byla téměř nepředstavitelná.
Skupina obrovských orlů mířící k Hoře osudu by tuto výhodu okamžitě zničila. Mordor nebyl nehlídanou pustinou a Nazgûlové navíc později používali létající okřídlené tvory. Frodo s Prstenem na hřbetě orla by byl viditelným cílem místo nenápadného hobita plížícího se nepřátelským územím.
Tolkien sám navíc orly používal velmi opatrně. V jednom ze svých dopisů je označil za prostředek, který může snadno zničit napětí příběhu, pokud se nasadí příliš často.
Největší omyl ležel celá léta v Kraji
Mnohem vážnější problém představuje Bilbův prsten. Gandalf věděl, že má neobvyklé vlastnosti, a postupně začal mít podezření, přesto trvalo až do roku 3018 Třetího věku, než získal jistotu, že jde o Jeden prsten.
Bilbo jej přitom získal už roku 2941. To znamená 77 let, během kterých jedna z nejnebezpečnějších věcí ve Středozemi zůstávala prakticky bez povšimnutí v Kraji.
Velkou roli sehrál Saruman. Jako největší znalec Prstenů moci měl v Bílé radě značnou autoritu a tvrdil, že Jeden prsten dávno odnesla Anduina směrem k moři. Gandalf jeho úsudku dlouho věřil. Saruman přitom sám po Prstenu pátral a informace ostatním záměrně zkresloval.
Gandalf nakonec pravdu odhalil až kombinací několika stop. Pátral po Glumovi, studoval Isildurovy záznamy v Minas Tirith a následně provedl známou zkoušku ohněm ve Frodově domě.
Sporné bylo také rozhodnutí projít Morií. Aragorn před cestou varoval a měl z ní silně špatný pocit. Společenstvo nakonec skutečně narazilo na balroga, Durinovu zkázu, a Gandalf po souboji na můstku v Khazad-dûm zmizel v propasti.
Ani tady však nejde jednoduše říct, že udělal hloupou chybu. Caradhras byl neprůchodný a jiné cesty znamenaly velké zdržení nebo další nebezpečí.
Podobně působí jeho odchod od Thorinovy výpravy v Hobitovi. Čtenář může mít pocit, že Gandalf družinu opustil právě ve chvíli, kdy ho potřebovala. Ve skutečnosti se ale podílel na zásahu Bílé rady proti Nekromantovi v Dol Gulduru. Nekromantem byl Sauron, který tam znovu nabíral sílu.
Gandalf tedy rozhodně nebyl bezchybný. Jeho největší omyly ale nevznikly proto, že by zapomněl na existenci orlů. Mnohem nebezpečnější byla důvěra v Sarumana a pomalé rozpoznání skutečné povahy Bilbova prstenu. Právě tahle chyba nechala Sauronovu nejmocnější zbraň desítky let ležet téměř bez povšimnutí.