Děravý plecháček: Česká adventura, kterou tvořil osm let zpěvák z opery

Na první pohled působí nenápadně. Jednoduché prostředí, malovaný svět, žádná akce ani výbuchy. Jen malý plechový hrnek s dírou na dně. Ale jakmile začnete hrát, pochopíte, že Děravý plecháček má v sobě něco, co dnešním hrám často chybí – duši.

Za vším stojí Lukáš Plecháček, člen sboru Státní opery Národního divadla. Zpívá Verdiho, Pucciniho i Mozarta, ale po večerech psal skripty, kreslil postavičky a nahrával zvuky. Osm let spojoval svět hudby a her, až z toho vznikla adventura, která by klidně mohla stát vedle legend jako Polda nebo Tajemství Oslího ostrova.

„V práci zpívám árie, doma píšu dialogy,“ říká Plecháček s úsměvem. „A občas se to i plete.“

Když před lety narazil na platformu GameStylus, která umožňuje tvořit adventury i bez velkého týmu, rozhodl se, že zkusí vytvořit něco vlastního. Všechno si dělal sám – příběh, ilustrace, animace, logiku i hudbu. Vývoj trval osm let a prošel několika restartovanými verzemi, ale výsledek stojí za to.

Plecháček přiznává, že začátky byly tvrdé: „První verze hry vypadala hrozně. Ale místo abych to vzdal, učil jsem se kreslit a programovat. Každý večer po zkoušce v opeře jsem sedl k počítači a pokračoval.“

Děj Děravého plecháčku je tak prostý, že by mohl být pohádkou. Malý plechový hrneček zůstane zapomenutý v lese po rozmazlené princezně Nosance. Když zjistí, že jí chybí náušnice, vydává se ji hledat. Jenže jakmile se pustí do cesty, zjistí, že má v sobě díru – a bez opravy nemůže sbírat věci ani pomáhat ostatním.

A tak začíná jeho cesta za opravou i sebepoznáním. Každá postava, na kterou narazí, má vlastní příběh a drobný problém k vyřešení – a často i pořádnou dávku humoru. Hra působí jako směs české lidové pohádky a klasické adventury – takové, jaké se hrály v devadesátkách.

Hlavním kouzlem Děravého plecháčku je jeho ruční práce. Každá scéna je ručně kreslená a působí, jako by ji někdo maloval vodovkami na papír. Les, chaloupky, studánky i městské dvorky – všechno má ten zvláštní pocit „českosti“, který jsme kdysi cítili u Horkého léta nebo Poldy.

Ovládání je přizpůsobeno dotykovým displejům a funguje překvapivě přirozeně. Tapnete, hrnek cupitá, sbírá předměty a zkouší je kombinovat. Humor je laskavý, místy absurdní, ale nikdy hloupý. Připomíná klasiky od Zimy Software nebo Jara Plachého.

A hudba? Tu si Plecháček složil i nazpíval sám. „Hudba byla paradoxně ta nejjednodušší část,“ přiznává. „Měl jsem mikrofon, klavír a chuť si hrát.“

Vývoj bez týmu znamenal i spoustu improvizace. „Někdy jsem měl pocit, že hraju šachy sám se sebou,“ směje se autor. „Když jsem něco pokazil, neměl jsem komu nadávat.“ Postupně ale vybudoval celý svět – sedmnáct lokací, desítky postav a logické hádanky, které dávají smysl i bez pixel huntingu.

Každá hádanka má svou poetiku. Někdy zalepíte díru medem, jindy otevřete zámek písničkou. A pokud se zaseknete, hra nabízí nápovědu – decentní, aby vás neochudila o radost z vyřešení.

Děravý plecháček není AAA titul. Nevypadá jako z Unreal Enginu, nehoní FPS ani světelné efekty. Ale i přesto (nebo právě proto) působí výjimečně. Je to hra, která vás obejme místo toho, aby vás ohromovala.

Její síla spočívá v autentičnosti. Každý pixel, každý tón i každá hláška jsou dílem jednoho člověka, který tomu obětoval osm let života. A v době, kdy většina her míří k masové produkci a mikrotransakcím, působí taková poctivá adventura jako návrat k samotné podstatě hraní – k příběhům, které vás nechají přemýšlet a snít.

„Když jsem hru dokončil, měl jsem pocit, že jsem uzavřel kruh,“ říká Plecháček. „Celý život jsem dělal hudbu, ale Děravý plecháček mi dovolil spojit všechno, co mám rád – příběhy, humor a fantazii.“

A přesně to z jeho hry dýchá. Je to pocta českým adventurám, které nás kdysi naučily, že dobrý příběh nemusí stát miliony. Že stačí nápad, pár tahů myší a hodně trpělivosti.

Takže až příště budete v opeře poslouchat sbor, možná mezi hlasy zaslechnete i toho jednoho, který po večerech kreslí hrneček s dírou. A kdo ví – třeba právě ten hlas vám připomene, že i hry mohou zpívat.

Zdroj: Visiongame.cz (odkaz), gamebot.cz