Článek
Člověk vstane od stolu, zamíří do vedlejší místnosti a po překročení prahu se zarazí: proč jsem sem vlastně šel? Je to natolik běžná zkušenost, že ji většina lidí přičítá únavě nebo nepozornosti. Psychologické experimenty ale ukázaly, že změna prostoru může za určitých okolností skutečně zhoršit dostupnost informace, kterou jsme si nesli v pracovní paměti. Už výzkum Gabriela Radvanského a Davida Copelanda publikovaný v časopise Memory & Cognition zjistil, že účastníci pohybující se mezi virtuálními místnostmi hůře vybavovali předměty poté, co prošli dveřmi, než když stejnou vzdálenost urazili uvnitř jedné místnosti.
Vysvětlení není tak jednoduché, že by dveřní rám dokázal „vymazat“ myšlenku z hlavy. Mozek průběžně rozděluje nepřetržitý tok zkušeností na jednotlivé události. Přesun na jiné místo, změna činnosti nebo výrazná proměna situace může vytvořit pomyslnou hranici mezi tím, co právě skončilo, a tím, co následuje. Informace patřící k předchozí situaci pak nemusí zmizet, ale mohou být hůře dostupné. Další experimenty Radvanského týmu zveřejněné v Journal of Cognitive Psychology tento takzvaný location updating effect zachytily i při změnách prostředí a podpořily představu, že významná je právě mentální změna kontextu, nikoli počet metrů, které člověk ujde.
Výzkum však zároveň ukazuje, proč není správné tvrdit, že každé projití dveřmi automaticky způsobuje zapomínání. Rozsáhlejší série čtyř experimentů publikovaná v BMC Psychology nedokázala klasický efekt za většiny testovaných podmínek zopakovat. Výraznější problém se objevil hlavně tehdy, když měli účastníci pracovní paměť současně zatíženou dalším úkolem. Autoři proto upozornili, že původně populární vysvětlení je podstatně jemnější: dveře samy o sobě nemusí být příčinou, ale změna prostředí může narušit vybavení informace právě ve chvíli, kdy už mozek řeší několik věcí najednou.
To dobře odpovídá běžné zkušenosti. Člověk většinou nezapomene, proč jde do koupelny, pokud je to jediná věc, na kterou myslí.
Horší situace nastává při vaření, práci, telefonování nebo úklidu, kdy v hlavě současně držíme několik drobných úkolů. Přechod do nového prostoru pak přinese další obrazové, zvukové a situační podněty a původní záměr může na okamžik ustoupit do pozadí. Proto někdy pomůže vrátit se na místo, odkud jsme vyšli. Nejde o kouzelný restart mozku; původní prostředí jednoduše poskytne vodítka, která mohou zapomenutý záměr znovu vyvolat.
Právě na této banální každodenní situaci je nejzajímavější, jak odlišně funguje lidská paměť od počítačového úložiště. Myšlenka neleží v hlavě jako soubor, který buď existuje, nebo je smazaný. Její dostupnost závisí na okolnostech, pozornosti a souvislostech, v nichž vznikla. Proto můžeme několik sekund zoufale stát uprostřed pokoje bez nejmenšího tušení, proč jsme přišli, a vzpomenout si okamžitě po návratu o dva metry zpět. Dveře nám vzpomínku neukradly. Jen jsme překročili hranici, za níž ji mozek na chvíli přestal považovat za nejdůležitější věc v místnosti.