Článek
Svařování si člověk obvykle představí jako spršku jisker, vysokou teplotu a roztavený kov. Ve vakuu ale může vzniknout pevné spojení úplně jinak. Pokud se dvě vhodné kovové plochy dostanou do těsného kontaktu a nic významného neodděluje jejich povrchy, mohou na styčných místech vytvořit vazbu i bez zahřátí na teplotu tání. Nejde o kosmickou kuriozitu z učebnice. Odborná publikace Evropské kosmické agentury ESA se studeným svařováním výslovně zabývá jako s jevem, který může ovlivnit oddělitelné kovové kontakty vystavené nárazům nebo drobnému vzájemnému pohybu ve vakuu.
Na Zemi podobnému spojení většinou brání vrstvy, které pouhým okem vůbec nevidíme. Kovový povrch pokrývají oxidy, adsorbované molekuly a další nečistoty, takže dva předměty nejsou při dotyku atomárně „čisté“. Ve vakuu může být situace odlišná, zvlášť pokud tření nebo tlak ochrannou vrstvu poruší a odkryje čerstvý materiál. Technická práce uložená v NASA Technical Reports Server popisuje studené svařování jako důsledek velmi těsného kontaktu čistých kovových povrchů, při němž může adheze zesílit natolik, že se původně oddělené součásti začnou chovat jako jeden celek. Žádná tavná lázeň není nutná; rozhodující je stav povrchu, tlak a skutečná plocha kontaktu.
To ovšem neznamená, že se ve vesmíru automaticky slepí všechno, co je z kovu. Taková představa je příliš zjednodušená. Záleží na konkrétní dvojici materiálů, drsnosti, povrchových úpravách, zatížení i na tom, zda se ochranné vrstvy během provozu skutečně naruší. Riziková mohou být místa, kde dochází k opakovanému tření nebo mikropohybům: čepy, ložiska, západky, závěsy či mechanismy určené k rozložení antén a dalších částí kosmického zařízení. Součástka, která se při pozemním testu pohybuje hladce, proto musí být navržena i pro prostředí, kde se její kontaktní plochy budou chovat jinak než v běžné atmosféře.
Konstruktéři tomu přizpůsobují výběr materiálů, povrchové vrstvy i mazání. Ve vakuu totiž nelze bez rozmyslu použít stejný olej nebo tuk jako v běžném stroji; některé látky mohou odpařovat, migrovat nebo znečistit citlivé povrchy. ESA ve svém materiálu o tření a mazání ve vesmíru popisuje využití speciálních maziv, pevných mazacích vrstev a dalších tribologických řešení, jejichž smyslem je udržet pohyblivé části funkční i v extrémním prostředí. Studenému svaru se tedy nepředchází jedinou „zázračnou“ úpravou, ale kombinací materiálového návrhu, povrchové ochrany a kontroly tření.
Na celém jevu je nejpůsobivější jeho nenápadnost. Kosmický mechanismus nemusí selhat proto, že se něco utrhne, roztaví nebo exploduje.
Stačí, aby se dvě drobné součásti v nevhodném místě spojily pevněji, než konstruktér zamýšlel, a systém, který měl po měsících letu vykonat jediný přesný pohyb, může zůstat nehybný.
Ve vesmíru přitom není servisní technik za rohem ani možnost otevřít kryt a problém napravit. Každý čep, kontakt nebo závěs proto musí fungovat v prostředí, které mění i tak samozřejmou věc, jako je dotyk dvou kusů kovu. Studený svar tak připomíná jednu z nejtvrdších pravd kosmického inženýrství: někdy nepředstavuje největší nebezpečí to, že součástky přestanou držet pohromadě, ale že se od sebe už nikdy nedokážou oddělit.