Václav Havel změnil dějiny. Pravda o svobodě, moci a privatizaci

Václav Havel se narodil 5. října 1936 do pražské podnikatelsko-intelektuálské rodiny, jejíž společenské postavení se po únoru 1948 proměnilo v kádrovou vinu. Jak připomíná jeho životopis zveřejněný Pražským hradem, komunistická moc mu po povinné školní docházce znemožnila běžné pokračování ve studiu. Vyučil se proto chemickým laborantem, gymnázium dokončil večerně a na humanitní vysokou školu se přes svůj zájem nedostal. Původ, který mu v dětství poskytl kulturní zázemí, se stal v dospívání státem předepsanou překážkou.

Po dvou letech na ekonomické fakultě ČVUT a základní vojenské službě našel místo jevištního technika. Nejprve v Divadle ABC, od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. Nebyl to romantický skok z kotelny rovnou mezi slavné autory, jak se někdy Havlův život zplošťuje, nýbrž dlouhé hledání prostoru, v němž mohl veřejně myslet. Dálkově vystudoval dramaturgii na DAMU a divadlo mu dalo jazyk, kterým později dokázal popsat i politickou moc. Hry Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění ukazovaly společnost, v níž úřední řeč přestává sloužit lidem a začíná vyrábět poslušnost. Po okupaci v srpnu 1968 a nástupu normalizace byl Havel vytlačen z oficiální kultury; v roce 1975 adresoval Gustávu Husákovi otevřený dopis o strachu, apatii a morálním rozkladu společnosti. Režim mu zakázal publikovat, nedokázal však zařídit, aby jeho texty zmizely: vycházely v samizdatu a v zahraničí.

Proces s hudebníky kolem skupiny The Plastic People of the Universe pomohl spojit lidi, kteří se v mnohém neshodovali, ale odmítali svévoli státu. Charta 77 se neopírala o plán na převzetí moci; připomínala Československu závazky k lidským právům, které samo přijalo. Česká televize ve vzdělávacím materiálu k Chartě 77 připomíná, že Havel text spoluvytvářel a spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem patřil mezi první mluvčí iniciativy.

Následovala vazba, podmíněný trest, domovní dohled a další stíhání. V roce 1978 se Havel podílel na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který zveřejňoval případy lidí pronásledovaných režimem. O rok později dostal trest čtyři a půl roku odnětí svobody; dohromady prošel vězením třikrát a za mřížemi strávil téměř pět let. To není legenda doplněná po revoluci, ale doložená cena za činnost, jež spočívala hlavně ve shromažďování faktů a jejich zveřejňování.

V říjnu 1978 dokončil také esej Moc bezmocných, v níž ukázal, jak každodenní přizpůsobení udržuje diktaturu a jaký význam může mít „život v pravdě“. Ve vězení pak vznikala korespondence později vydaná jako Dopisy Olze. Nebyly to neporušené filozofické přednášky odesílané bez překážek: vězeňské dopisy podléhaly omezením a cenzuře, jak rozebírá odborná studie Ústavu pro studium totalitních režimů o kontrole korespondence politických vězňů. Havel navíc odmítl nabídku pobytu v New Yorku, která by v praxi znamenala odchod do exilu. Zůstal v zemi, přestože věděl, že návratem domů se vrací i do dosahu policie.

V lednu 1989 byl znovu zatčen během Palachova týdne a nejprve odsouzen k devíti měsícům; odvolací soud trest snížil na osm měsíců a v květnu Havel podmínečně vyšel na svobodu. Petice za jeho propuštění propojila disent s částí oficiální kulturní scény a následná výzva Několik vět už získala desetitisíce podpisů. Z kdysi malé, státem izolované skupiny se stávalo prostředí schopné oslovit společnost, která navenek stále poslušně fungovala, ale uvnitř už režimu přestávala věřit. Po policejním zásahu proti demonstraci 17. listopadu 1989 vzniklo o dva dny později Občanské fórum. Havel se stal jeho vedoucí postavou, nikoli však jediným autorem revoluce: rozhodující byly studentské stávky, divadla, veřejné demonstrace, generální stávka i jednání lidí, jejichž jména dnes zůstávají ve stínu. Jeho výjimečnost spočívala v něčem jiném. Dokázal roztříštěnému odporu propůjčit srozumitelný hlas a při vyjednávání prosazoval, aby se pád režimu neproměnil v násilnou odplatu.

Dne 29. prosince 1989 jej zvolilo prezidentem Federální shromáždění, v němž stále seděla řada poslanců vzešlých z nesvobodných voleb.

Dějinná ironie byla téměř dokonale havlovská: parlament vybudovaný k potvrzování vůle jedné strany poslal na Hrad dramatika, kterého tato moc ještě téhož roku věznila. Havel slíbil dovést zemi ke svobodným volbám a v červnu 1990 se volby skutečně konaly; nové Federální shromáždění jej 5. července zvolilo znovu.

Proměna zahraničního postavení země nebyla dílem jediného muže, Havel jí však dodal mimořádnou váhu. Během jeho moskevské návštěvy byla 26. února 1990 podepsána dohoda o odsunu sovětských vojsk; podpisy pod ní připojili ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze a na odsun dohlížela parlamentní komise vedená Michaelem Kocábem. Ministerstvo obrany připomíná, že poslední sovětský voják odešel během šestnácti měsíců od zahájení vyjednávání. Právě zde je vidět Havlův skutečný vliv: nebyl osamělým vykonavatelem, ale prezidentem, jehož důvěryhodnost otevírala dveře týmu schopnému jednat.

První velkou kontroverzi vyvolala amnestie z 1. ledna 1990. V celém Československu se dotkla přibližně 23 tisíc lidí, tedy zhruba dvou třetin vězeňské populace; v české části bylo v lednu propuštěno 12 600 odsouzených a 1 200 obviněných. Často opakovaná představa, že Havel bez rozlišení otevřel cely vrahům a nejtěžším recidivistům, je však zavádějící: Český rozhlas shrnuje, že se amnestie nevztahovala na pachatele vražd, znásilnění a loupeží ani na zvlášť nebezpečné recidivisty. Rozsah kroku a jeho přípravu lze kritizovat, jeho důvodem ale byla i nedůvěra k justici státu, který trestal odpůrce režimu a vězení používal podstatně tvrději než demokratické země.

Podobně se zjednodušuje Havlův postoj k poválečnému odsunu Němců. Už v prosinci 1989 napsal německému prezidentovi Richardu von Weizsäckerovi, že vyhnání považuje za politováníhodný čin; Český rozhlas zasazuje jeho stanovisko do vývoje česko-německých vztahů. Nebyla to nabídka plošného vracení majetku ani právní zrušení poválečného uspořádání. Byla to morální výpověď, která část veřejnosti rozhněvala právě proto, že nový prezident odmítl dělit historické bezpráví na pohodlné a nepohodlné kapitoly. Havel naopak nedokázal zachránit společný stát Čechů a Slováků, ačkoli o zachování federace usiloval. Po volbách v červnu 1992 se česká a slovenská politická reprezentace rozešly v představě dalšího uspořádání, Havel 3. července nezískal dost hlasů k opětovnému zvolení a 20. července odstoupil. Rozdělení pak dojednaly především vlády Václava Klause a Vladimíra Mečiara bez celostátního referenda. Přičítat rozpad Havlovi jako jeho projekt proto odporuje doloženému průběhu; přiznat, že jej nedokázal zastavit, je naopak přesné.

Prvním prezidentem samostatné České republiky byl zvolen 26. ledna 1993. V novém ústavním systému měl výraznou symbolickou autoritu, avšak omezenou výkonnou moc; těžiště rozhodování leželo u vlády a parlamentu. Tento rozdíl je zásadní i pro hodnocení ekonomické transformace.

Havel mohl zákony vetovat, veřejně tlačit na vládu a ovlivňovat politickou atmosféru, nemohl však řídit ministerstva, banky ani privatizační úřady.

V zahraniční politice prosazoval návrat do západních bezpečnostních a politických struktur.

Česká republika vstoupila do NATO 12. března 1999 a Havel sehrál v přesvědčování západních partnerů důležitou úlohu. Vstup do Evropské unie podporoval a pomáhal otevírat přístupová jednání, zemi do ní však jako prezident „nedovedl“: jeho mandát skončil 2. února 2003 a členem EU se Česko stalo až 1. května 2004, jak časovou osu shrnuje historický přehled Evropského parlamentu. Záměna těchto dat mění oprávněnou zásluhu v nepravdivou zkratku.

Válek v bývalé Jugoslávii se týká jiná zkratka, která přežila déle než mnohé skutečné výroky. Havel podporoval zásah NATO v roce 1999 a vykládal jej především ochranou lidí před dalším krveprolitím; operace bez mandátu Rady bezpečnosti OSN přesto zůstává legitimním předmětem ostré kritiky. Slovní spojení „humanitární bombardování“ mu ale doložit nelze. Rešerše ombudsmana Českého rozhlasu vystopovala záměny v agenturních překladech a připomněla, že českou účast schválila vláda Miloše Zemana, zatímco Havel tento výraz popřel. Také v případě Iráku stál na straně americké politiky a intervenci podporoval, byť s výhradami. Válka začala v březnu 2003, tedy až po skončení jeho prezidentského mandátu, ale jeho předchozí stanoviska k režimu Saddáma Husajna a k postupu Spojených států jsou součástí politické odpovědnosti, kterou nelze vymazat odkazem na lidská práva. Havlův univerzalismus zde narazil na vlastní nebezpečnou hranici: přesvědčení, že obrana člověka někdy ospravedlňuje sílu, může samo vytvořit utrpení, jemuž mělo zabránit.

Po odchodu z Hradu se vrátil k psaní, dokončil hru Odcházení a později režíroval její filmovou podobu. Jeho mezinárodní respekt potvrzovala ocenění včetně americké Prezidentské medaile svobody z roku 2003; podkladový text se však mýlí, když uvádí Řád britského impéria — Havel v roce 1996 obdržel Řád lázně. Ani soukromý život nebyl bez bolesti a sporů: Olga Havlová zemřela v lednu 1996, Havel téhož roku podstoupil operaci nádoru plic a v lednu 1997 se oženil s Dagmar Veškrnovou. Zemřel 18. prosince 2011 na Hrádečku.

Tvrzení, že Československo bylo v roce 1989 „zcela soběstačným státem“, neobstojí.

Země měla silnou průmyslovou základnu, vzdělanou pracovní sílu, nízké zahraniční zadlužení a patřila k nejvyspělejším částem sovětského bloku. Současně však byla hluboce napojena na RVHP: OECD ve své dobové analýze uváděla, že ještě roku 1989 připadalo přes 60 procent československého obchodu na země RVHP a asi 30 procent na samotný Sovětský svaz. Těžký průmysl závisel na sovětských surovinách i odbytu a omezení dodávek ropy se okamžitě promítalo do výroby. Navíc nešlo jen o zaostávání skryté v podnicích: materiál Ministerstva životního prostředí označuje utajování informací o životním prostředí před veřejností v Československu do roku 1989 za běžnou praxi.

Přechod k trhu proto nebyl rozmarem několika politiků, ale způsob, jak reagovat na rozpad východních trhů, neefektivní cenový systém, technologické zaostávání části výroby a potlačené spotřebitelské potřeby.

Způsob provedení ovšem předem daný nebyl. Bylo možné privatizovat pomaleji, nejprve budovat dohled a právní ochranu, jinak řídit banky nebo více podporovat domácí kapitál.

V tom spočívá prostor pro oprávněnou kritiku: nikoli v představě, že se změně dalo jednoduše vyhnout, ale v otázce, kdo určil její tempo, pravidla a rozdělení rizik.

Václav Klaus se stal v prosinci 1989 federálním ministrem financí, později místopředsedou federální vlády a od léta 1992 předsedou české vlády, uvádí jeho životopis Pražského hradu. Byl hlavním politickým představitelem rychlé liberalizace a masové privatizace; redukovat tuto koncepci na jediného člověka by však zakrylo práci Dušana Třísky, Tomáše Ježka, federální a české vlády, parlamentu i privatizačních institucí. Havel ekonomický projekt neřídil, přesto od něj v prvních letech nedržel úplný odstup. V novoročním projevu roku 1992 hodnotil základní systémové kroky reformy příznivě, jak zachycuje archiv Českého rozhlasu, a svým postavením pomáhal legitimizovat celý polistopadový řád.

Kuponová privatizace byla mimořádně rychlý majetkový přesun. V první vlně se zapojilo téměř šest milionů občanů v české části federace a ve druhé přes šest milionů občanů České republiky; kuponovou metodou přešlo do soukromých rukou 1 172 podniků v účetní hodnotě přibližně 367,5 miliardy korun. Dobový proces shrnuje Český rozhlas. Program skutečně rozdal občanům podíly, zároveň však vytvořil rozptýlené vlastnictví, s nímž běžný držitel kuponů neuměl pracovat a které ve velkém soustředily investiční fondy.

Nejvážnější problém nebyla existence soukromého vlastnictví, nýbrž mezera mezi rychlostí převodu a kvalitou pravidel. Studie Světové banky o české privatizaci popsala kombinaci slabé ochrany menšinových akcionářů, neprůhledných převodů, měkkého bankovního financování a pozdě či nedůsledně uplatňovaných pravidel úpadku. Stát si navíc ponechal významné podíly ve velkých bankách, které současně úvěrovaly privatizované podniky a prostřednictvím fondů v nich držely akcie. V takovém prostředí mohlo být vyvádění majetku — později označované slovem tunelování — obtížně postižitelné a některé praktiky se pohybovaly v mezerách tehdejšího práva.

Účet byl vysoký, nelze jej však poctivě označit za přesně vyčíslenou hodnotu „rozkradeného státu“. Analýza Ministerstva financí odhadla transformační náklady let 1991 až 2004 na 556,9 miliardy korun, z toho 370,4 miliardy připadaly na bankovní sektor; dalších přibližně 135 miliard tvořily úroky, správa a jiné související výdaje. Součet zahrnoval také staré špatné úvěry, restrukturalizaci hornictví a hutnictví, restituční náhrady nebo náklady spojené s dřívějšími zvýhodněnými půjčkami. Část škod souvisela s chybnou transformací a selháním dohledu, část byla cenou za problémy zděděné z centrálně plánovaného hospodářství. Havel se proti výsledkům klausovské etapy vymezoval stále ostřeji. V projevu před oběma komorami parlamentu 9. prosince 1997 kritizoval stav společnosti i průběh ekonomické transformace a zdůraznil právní stát, občanskou společnost a odpovědnost; okolnosti i obsah vystoupení připomíná Český rozhlas ve výročním textu. Havel před korupcí plynoucí z trhu bez odpovídajícího právního rámce varoval opakovaně. Jenže varování pronesené z Hradu nemohlo vrátit majetek z podniků, které už byly prázdné, ani samo napravit dohled, jenž měl existovat dřív.

Česká ekonomika po roce 1989 nezanikla a tvrzení o její úplné likvidaci vyvracejí měřitelné výsledky. Podle bilance institutu IDEA při CERGE-EI vzrostl reálný HDP mezi lety 1990 a 2018 téměř o 75 procent, životní úroveň se zvýšila a ekonomika začala vyrábět podstatně sofistikovanější zboží a služby. Česko zároveň zůstalo mimořádně průmyslovou zemí; Eurostat je řadí mezi státy EU s nadprůměrným podílem průmyslu. To není omluvenka pro chyby privatizace, pouze nutná oprava výroku, že po ní nezůstalo nic.

Zůstala však závislost jiného druhu. Podle Eurostatu pracovalo v roce 2023 v podnicích pod zahraniční kontrolou 27,5 procenta lidí české podnikové ekonomiky, jeden z nejvyšších podílů v EU. Česká národní banka vyčíslila dividendy vyplacené zahraničním mateřským společnostem v témže roce na 313 miliard korun. Zahraniční kapitál přinesl technologie, odbytiště, investice i pracovní místa, současně ale odhalil slabinu modelu, v němž se značná část rozhodování a zisku nachází za hranicemi. Ani tento výsledek nelze připsat jedinému privatizačnímu zákonu nebo jedinému politikovi.

Havla tedy nelze poctivě postavit vedle Klause jako spoluarchitekta tunelování, ale nelze jej ani vyjmout z epochy, jíž byl hlavou a nejsilnějším symbolem. Nesl odpovědnost za své veřejné postoje, za počáteční důvěru v reformu, za kontroverzní amnestii i za podporu vojenských zásahů.

Klaus nesl mnohem přímější politickou odpovědnost za podobu ekonomické transformace, tempo privatizace a zanedbaný institucionální rámec. Trestní vinu za „rozkradení republiky“ však bez konkrétního pravomocného rozsudku nelze připsat ani jednomu z nich jako souhrnný historický verdikt.

Havel nebyl světec a demokracie nepotřebuje světce. Potřebuje lidi, jejichž činy lze prověřovat i poté, co se z jejich jmen stanou názvy ulic a letišť. Jeho chyby byly skutečné a některé měly následky za hranicemi země. Jeho největší zásluha však zůstává stejně skutečná: pomohl převést společnost od diktatury k politické soutěži bez občanské války a bez revolučních poprav. Zemi neodevzdal hotovou, čistou ani spravedlivou; takovou moc žádný prezident nemá.

To, co přišlo po listopadu, přineslo svobodu i majetkové křivdy, otevřené hranice i zavřené továrny, nové možnosti i pocit, že pravidla platila pro každého jinak. Bolest lidí, kteří při transformaci ztratili práci, jistotu nebo důvěru ve stát, není statistická chyba a nemá být umlčena grafem rostoucího HDP. Stejně tak nelze jejich zkušenost zneužít k přepsání diktatury na soběstačný ráj, který neexistoval. Václav Havel změnil dějiny proto, že v rozhodujícím okamžiku proměnil mravní odpor v pokojnou politickou změnu. Jeho odkaz nebude pravdivý tehdy, když před ním poklekneme, ale tehdy, když se odvážíme vidět zároveň jeho odvahu, omyly i účet doby, nad níž držel prezidentskou pečeť.