Článek
Když se otevře zadní víko mechanických hodinek, mezi ocelovými kolečky a mosaznými můstky často září drobné červené body. Vypadají jako luxusní dekorace ukrytá tam, kde ji majitel téměř nikdy neuvidí. Ve skutečnosti jde o pracovní součástky strojku.
Dnešní hodinářské „kameny“ jsou zpravidla syntetické rubíny, tedy korund vyrobený tak, aby měl přesně požadované rozměry a vlastnosti. Fondation Haute Horlogerie vysvětluje, že provrtané a vyleštěné rubíny slouží jako ložiska pro jemné čepy pohyblivých částí; u jednoduchých mechanických hodinek se tradičně používá nejméně kolem patnácti kamenů v místech nejvíce namáhaných pohybem.
Důvod je ukrytý v problému, který hodináře provází od chvíle, kdy začali zmenšovat hodiny natolik, aby se daly nosit. V mechanickém strojku se drobné hřídele neustále otáčejí v nepatrných otvorech.
Pokud by o sebe dlouhodobě pracovaly pouze kovové plochy, postupně by se měnily jejich rozměry, rostly ztráty a s nimi i nepřesnost mechanismu. Používání kamenných ložisek proto představovalo významný krok ve vývoji přesnějších hodinek. Historii amerického hodinářství shrnuje National Association of Watch & Clock Collectors, podle níž patřilo „jeweling“, tedy osazování ložisek drahokamy, spolu se zdokonalením krokového mechanismu mezi technické změny, které pomohly z prvních nepřesných přenosných hodinek vytvořit skutečné časoměrné přístroje.
Rubín je pro tuto práci vhodný právě proto, že je mimořádně tvrdý, lze jej velmi přesně opracovat a vytvořit v něm otvor o rozměru odpovídajícím nepatrnému čepu. Mezi ocelovým hřídelem a kamenem může zůstat tenká vrstva maziva, zatímco samotné ložisko si zachovává svůj tvar.
Některé kameny jsou provrtané a vedou čepy ozubených kol, jiné pracují v krokovém ústrojí, kde se mechanismus v pravidelném rytmu zastavuje a znovu uvolňuje. Červené body viditelné skrz průhledné zadní víko tak nejsou šperky přidané po dokončení strojku. Jsou přímo součástí systému, který umožňuje jemným součástkám pracovat s minimálními ztrátami.
Ani nápis „21 jewels“ nebo „25 jewels“ však automaticky neznamená, že jedny hodinky jsou lepší než jiné. Počet kamenů závisí především na konstrukci konkrétního mechanismu a na tom, kolik míst skutečně potřebuje vhodné ložisko či kontaktní plochu. Mezinárodní norma ISO 6426-2:2026 dokonce výslovně rozlišuje mezi funkčním hodinářským kamenem, jehož úkolem je omezovat tření a míru opotřebení pohyblivých součástí, a kamenem nefunkčním; zároveň uvádí, že právě syntetický rubín se při výrobě hodinářských kamenů používá běžně. Číslo vyražené na strojku proto dává smysl až ve spojení s tím, kde a proč byly jednotlivé kameny použity.
A právě tady se ukazuje, jak klamavý může být první pohled na mechanické hodinky.
Člověk vidí ručičky, ciferník a několik ozubených kol, ale přesný chod závisí také na součástkách velkých sotva několik milimetrů, které většinu života zůstávají schované. Rubín, jenž by ve šperku měl především přitahovat pozornost, dostává uvnitř hodinek opačnou úlohu: pracovat tiše, téměř neviditelně a co nejdéle bez změny. Každý pohyb ručky je výsledkem spolupráce desítek částí, mezi nimiž mají právě ty malé červené kameny zabránit tomu, aby se přesnost postupně doslova obrousila. Mechanické hodinky tak skrývají zvláštní paradox — jeden z jejich nejkrásnějších materiálů není uvnitř proto, aby jej někdo obdivoval, ale proto, aby čas mohl dál běžet.