Trump a Netanjahu rozpoutali chaos. Evropa tleská a pravidla mlčí

Tématu se v komentáři věnoval zpravodajský portál CNN Prima News, kde situaci kolem americko-izraelských úderů proti Íránu analyzoval komentátor Jakub Kraus. Podle něj vstoupil Blízký východ do další fáze nebezpečné spirály násilí, kterou rozpoutaly kroky amerického prezidenta Donalda Trumpa a izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Rakety a drony dopadají nejen na vojenské cíle, ale také na civilní infrastrukturu. A zatímco region se ocitá na pokraji dalšího dlouhého konfliktu, značná část evropské i české politické reprezentace podle autora komentáře reaguje překvapivě shovívavě. Mnozí politici podle něj naskočili na americko-izraelskou válečnou vlnu a vojenské operaci tleskají, přestože jde podle řady expertů o krok stojící mimo rámec mezinárodního práva. V očích kritiky tak vzniká nepříjemný obraz světa, v němž pravidla přestávají být univerzální a začínají platit jen tehdy, když se to politicky hodí.

Kraus ve svém komentáři připomíná historickou paralelu, která podle něj zní až znepokojivě povědomě.

„Drazí spoluobčané, v tuto chvíli jsou americké a koaliční síly v počáteční fázi vojenských operací…“ – tato slova by podle něj dnes mohla zaznít z úst Donalda Trumpa při oznámení úderů na Írán. Ve skutečnosti však jde o úvod projevu tehdejšího prezidenta USA George W. Bushe z 19. března 2003, kdy Washington zahájil invazi do Iráku. Tehdy svět slyšel stejné argumenty: nutnost odzbrojit nebezpečný režim, ochránit svět před hrozbou a osvobodit místní obyvatelstvo.

O více než dvě desetiletí později se podle komentáře zdá, že se rétorika příliš nezměnila. Znovu se hovoří o nutnosti odstranit bezprostřední hrozbu, znovu se argumentuje bezpečností planety a znovu stojí v centru pozornosti údajná snaha nepřátelského režimu získat zbraně hromadného ničení.

Jedním z hlavních argumentů pro současné útoky je podle americké administrativy hrozba íránské jaderné bomby.

Donald Trump opakovaně hovoří o tom, že Teherán představuje bezprostřední riziko pro světovou bezpečnost. Jenže právě tato argumentace podle komentátora připomíná situaci z roku 2003, kdy Spojené státy zdůvodňovaly invazi do Iráku tvrzením, že režim Saddáma Husajna disponuje nebo vyvíjí zbraně hromadného ničení. Po letech konfliktu, statisících obětí a rozsáhlé destabilizaci regionu se ukázalo, že tyto informace byly minimálně přehnané a v některých případech zcela smyšlené.

Situace kolem íránského jaderného programu je sice podle odborníků dlouhodobě nejasná, ale přímé důkazy o existenci jaderné zbraně nebyly nikdy předloženy. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) sice upozorňovala na omezený přístup ke kontrolám v Íránu, zároveň však nepředložila jednoznačné potvrzení, že by země jadernou bombu skutečně vlastnila. Ironií celé situace je podle komentáře fakt, že právě Donald Trump v roce 2018 jednostranně vypověděl jadernou dohodu, v níž se Írán zavazoval svůj program omezit a umožnit mezinárodní inspekce.

Přesto se Spojené státy a Izrael rozhodly jednat. Společné údery proti íránským cílům přišly bez mandátu Rady bezpečnosti OSN a bez splnění podmínek sebeobrany, které mezinárodní právo vyžaduje.

Právě proto je řada právních expertů označuje za flagrantní porušení mezinárodního práva. Pro část politiků a veřejnosti však tento argument jako by přestal existovat. Debata se přesunula jinam – k otázce, zda je Írán dostatečně nebezpečný na to, aby ospravedlnil vojenskou operaci.

Když se člověk podle komentáře rozhlédne po české politické scéně, může mít pocit zvláštního déjà vu. Vláda i opozice, jinak rozhádané téměř ve všech otázkách domácí politiky, tentokrát mluví téměř jedním hlasem. Podpora Spojených států a Izraele zní z vládních lavic i z opozičních řad. Politici, kteří ještě nedávno zdůrazňovali potřebu mírových řešení a diplomacie, najednou vojenské údery označují za pochopitelné nebo dokonce nutné.

Podle komentátora je v tomto ohledu zajímavý postoj bývalého premiéra Andreje Babiše. Ten často zdůrazňuje, že nechce válku a že preferuje mírová řešení konfliktů, zejména pokud jde o ruskou invazi na Ukrajinu. V případě útoků na Írán však podle kritiky žádný podobný apel nezaznívá. Opozice vedená ODS zase podle komentáře navazuje na dlouhodobou českou politiku silné podpory Izraele, která byla patrná i v minulosti během konfliktů v Pásmu Gazy.

Výsledkem je podle autora komentáře neobvyklá politická shoda.

Česká politická scéna, která se běžně pře o státní rozpočet, sociální dávky nebo vyšetřování kauz, se tentokrát sjednotila. Trumpova a Netanjahuova operace je podle většiny domácích politiků legitimní reakcí na hrozbu, přestože si už nyní vyžádala stovky civilních obětí a může podle mnoha analytiků uvrhnout celý region do další dlouhé války.

Výjimkou je podle komentáře předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura, který se k celé operaci staví kritičtěji. Autor přitom poznamenává, že je paradoxní, když relativně zdrženlivý tón zaznívá právě z úst politika, jehož strana bývá často kritizována za „radikální rétoriku“ a šíření proruských narativů.

Podobný obraz podle komentáře nabízí i evropská politika. Lídři Francie, Velké Británie a Německa sice rychle vydali společná prohlášení, jejich obsah však podle kritiků vyvolal rozpaky. Prezidenti a premiéři těchto zemí odsoudili íránskou odvetu, ale k prvotním americko-izraelským úderům se vyjádřili mnohem opatrněji. Výsledkem je podle komentáře situace, kterou lze označit za vrchol cynismu: násilí je odsouzeno až ve chvíli, kdy odpovídá druhá strana.

Autor připomíná, že konflikt nezačal íránskou reakcí, ale právě útokem Spojených států a Izraele. Přesto většina evropských politiků podle něj tuto skutečnost přehlíží. Výjimkou má být španělský premiér Pedro Sánchez, který operaci otevřeně kritizoval a zároveň vyzval k uklidnění situace.

Celá situace podle komentáře znovu otevírá starou otázku: platí mezinárodní právo opravdu pro všechny stejně? Západní státy se dlouhodobě prezentují jako obránci mezinárodního řádu a lidských práv. Jenže podle kritiků tato morální autorita utrpěla vážné trhliny už během války v Iráku a znovu se otřásla během konfliktu v Pásmu Gazy.

Právě tam podle některých mezinárodních institucí dochází k rozsáhlému porušování humanitárního práva. Po útoku hnutí Hamás ze 7. října 2023 následovala izraelská vojenská operace, která si vyžádala desítky tisíc palestinských obětí. Pokud tehdy Západ nedokázal jednotně reagovat, argumentuje komentář, je dnes jeho morální pozice při kritice jiných států výrazně oslabená.

V debatě o současném konfliktu se tak stále častěji objevuje slovo pokrytectví. Politici, kteří hlasitě podporují Ukrajinu v její obraně proti ruské invazi, zároveň přehlížejí otázky spojené s izraelskými operacemi v Gaze nebo s údery proti Íránu. Jednou je mezinárodní právo zásadním principem, jindy se z něj stává spíše nepříjemná poznámka pod čarou.

Komentátor připomíná, že argument „válka přinese mír“ se v moderních dějinách objevuje opakovaně. Američtí prezidenti ho používali při zásazích v Iráku, Afghánistánu, Vietnamu nebo Libyi. Výsledek však podle historických zkušeností bývá jiný, než slibují oficiální projevy. Namísto rychlého osvobození často přicházejí roky chaosu, občanských válek a nestability.

Stačí se podívat na vývoj Iráku po roce 2003 nebo na situaci v Libyi po zásahu NATO v roce 2011. Ani jedna z těchto zemí se nestala stabilní demokracií, která by naplnila původní politické sliby. Naopak se staly symbolem dlouhodobé nestability a násilí.

Právě proto podle komentáře neexistuje žádný silný důvod věřit, že tentokrát bude výsledek jiný. Pokud se historie opakuje, může současný konflikt přinést další roky chaosu na Blízkém východě – a s nimi i nové politické otřesy, které zasáhnou Evropu i zbytek světa.

V takové situaci pak otázka zůstává viset ve vzduchu: zda jde opravdu o obranu světového pořádku, nebo jen o další kapitolu starého příběhu, v němž pravidla platí jen pro některé.

Jedním z méně zmiňovaných aspektů současného napětí kolem Íránu je skutečnost, že vojenské operace na Blízkém východě často probíhají paralelně s rozsáhlou zpravodajskou a kybernetickou válkou. Podle bezpečnostních analýz například izraelské i americké služby dlouhodobě využívají kombinaci sabotážních operací, kyberútoků a cílených zásahů proti technologickým projektům, které považují za bezpečnostní hrozbu.

O těchto operacích se veřejnost většinou dozví až s velkým odstupem, často díky únikům informací nebo investigativním reportážím zahraničních médií.

Analytici z amerických think-tanků upozorňují, že právě tato „neviditelná válka“ může mít na stabilitu regionu větší dopad než samotné vojenské údery, protože zasahuje infrastrukturu, ekonomiku i informační prostředí států.

Další dimenzí, která se v běžném zpravodajství objevuje jen okrajově, je role regionálních mocností.

Blízký východ totiž není konfliktem dvou nebo tří států, ale komplexní sítí rivalit mezi několika regionálními hráči. Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty či Turecko dlouhodobě sledují vývoj kolem Íránu s mimořádnou pozorností, protože každá změna mocenské rovnováhy může zásadně ovlivnit jejich bezpečnost i ekonomické zájmy. Odborníci na geopolitiku upozorňují, že právě tyto státy mohou v zákulisí sehrát klíčovou roli – ať už prostřednictvím diplomatických tlaků, nebo nepřímé podpory různých aktérů v regionu.

Velmi citlivou kapitolou jsou také ekonomické dopady. Írán patří k významným producentům ropy a zemního plynu a jakýkoli konflikt v oblasti Perského zálivu může okamžitě zasáhnout globální energetické trhy. Analytici energetických společností dlouhodobě varují, že destabilizace regionu by mohla ohrozit bezpečnost klíčových přepravních tras, především Hormuzského průlivu. Tudy prochází značná část světových dodávek ropy, a jakékoli omezení dopravy by mělo přímý dopad na ceny energií v Evropě i Asii.

O těchto ekonomických rizicích se přitom často mluví až ve chvíli, kdy ceny na trzích začnou skutečně kolísat.

Méně pozornosti veřejnosti se také věnuje otázce vnitřní dynamiky samotného Íránu. Íránská společnost je výrazně různorodá a uvnitř země existují silné názorové rozdíly mezi konzervativními strukturami moci a částí obyvatel, která volá po reformách a větší otevřenosti vůči světu. Politologové upozorňují, že zahraniční vojenský tlak často vede spíše k opačnému efektu, než jaký si jeho iniciátoři představují. Namísto oslabení režimu může vnější hrozba posílit nacionalistické nálady a sjednotit společnost kolem stávajícího vedení.

Významnou roli hraje také informační válka, která se odehrává na sociálních sítích a v digitálním prostoru. V posledních letech investují státy do sofistikovaných kampaní zaměřených na ovlivňování veřejného mínění doma i v zahraničí.

Odborníci na kybernetickou bezpečnost upozorňují, že konflikty dnes probíhají nejen na bojištích, ale také v mediálním prostoru.

Manipulace s informacemi, šíření propagandy nebo koordinované dezinformační kampaně mohou zásadně ovlivnit to, jak veřejnost konflikt vnímá a jaké politické kroky jsou následně přijímány.

Celý region tak zůstává místem, kde se střetávají vojenské, ekonomické i geopolitické zájmy několika velmocí najednou. A právě tato složitá síť vztahů je často tím, co v rychlém tempu zpravodajských titulků zůstává skryto. Konflikt kolem Íránu proto nelze vnímat pouze jako izolovanou epizodu, ale spíše jako součást dlouhodobého soupeření o vliv na Blízkém východě – soupeření, jehož důsledky mohou být pro světovou politiku i ekonomiku mnohem hlubší, než se na první pohled zdá.

Blízký východ se znovu ocitl na křižovatce, kde každé rozhodnutí velmocí může posunout svět o krok blíže k širší destabilizaci.

Historie ukazuje, že konflikty v tomto regionu málokdy zůstávají lokální záležitostí. Politická rozhodnutí přijímaná ve Washingtonu, Tel Avivu či Teheránu mají tendenci rychle překračovat hranice a promítat se do globální bezpečnosti, ekonomiky i migračních pohybů. Právě proto dnes mnoho analytiků upozorňuje, že skutečnou otázkou není jen to, kdo konflikt začal nebo kdo v něm momentálně dominuje, ale především to, zda existuje realistická cesta, jak zabránit jeho dalšímu rozšiřování.

Současná situace zároveň znovu otevírá debatu o tom, jakou roli hraje mezinárodní právo a globální instituce ve světě, kde stále častěji rozhoduje síla a geopolitický vliv.

Pokud pravidla přestávají být univerzální a začnou se vykládat podle momentálních politických zájmů, oslabuje to celý systém, na kterém po desetiletí stála poválečná bezpečnostní architektura. Konflikt kolem Íránu tak není jen regionální krizí, ale také testem důvěry v mezinárodní řád – a otázkou, zda svět ještě dokáže řešit spory jinak než další eskalací.

A právě v tom spočívá největší nejistota současné chvíle. Blízký východ už mnohokrát ukázal, že vojenské operace mohou začít rychle, ale jejich důsledky se táhnou celé generace. Jestli se dnešní krize stane jen další epizodou v dlouhé historii regionálních konfliktů, nebo odstartuje novou éru geopolitického napětí, dnes nikdo s jistotou říci nedokáže.

Jisté je pouze jedno: svět znovu sleduje události, jejichž dopady mohou sahat mnohem dál, než kam doletí rakety nad pouští.

__________________

Zdroje: CNN Prima News

(Poznámka autora: Kromě uvedeného on-line zdroje byly při zpracování textu využity také další veřejně dostupné informace z mezinárodních zpravodajských agentur, odborných analýz, oficiálních vyjádření státních představitelů a relevantních geopolitických studií vztahujících se k situaci na Blízkém východě.) *