Trezor semen na Špicberkách chrání budoucí úrodu

Na první pohled připomíná vstup do Svalbard Global Seed Vault spíš nenápadný betonový tunel vyrůstající ze zasněžené hory. Za dveřmi však nezačíná běžný sklad. Více než sto metrů uvnitř skalního masivu jsou při teplotě kolem minus 18 stupňů Celsia uloženy bezpečnostní kopie semen z genobank celého světa. Zařízení otevřené norskou vládou v roce 2008 dnes uchovává přes 1,4 milionu vzorků a patří k nejrozsáhlejším pojistkám genetické rozmanitosti zemědělských plodin, jaké lidstvo vytvořilo. Aktuální údaje zveřejňuje Svalbard Global Seed Vault, podle něhož pocházejí uložené kolekce od více než stovky institucí z různých částí světa.

Nejde přitom o zásobu potravin určenou pro přežití lidí po globální katastrofě, jak bývá trezor někdy zjednodušeně popisován. Jeho skutečný význam je odbornější a zároveň praktičtější.

Národní a mezinárodní genobanky zde ukládají kopie svých vlastních sbírek, aby nepřišly o nenahraditelné odrůdy v případě války, přírodní katastrofy, technické havárie nebo dlouhodobého selhání původního zařízení. Jediný nenápadný sáček tak může obsahovat genetickou vlastnost, která jednou pomůže vyšlechtit pšenici odolnější vůči suchu nebo fazoli schopnou lépe zvládat nové choroby.

Každá uložená položka představuje konkrétní genetickou variantu určité plodiny. Vedle moderních odrůd se uchovávají také tradiční místní variety a příbuzné plané formy, jejichž vlastnosti mohou být pro budoucí šlechtění mimořádně cenné. Zemědělství totiž nestojí pouze na několika druzích rostlin, ale na jejich obrovské genetické různorodosti. Dvě odrůdy pšenice mohou na první pohled vypadat téměř stejně, přesto jedna lépe snáší horko, druhá určitého škůdce a třetí poskytuje stabilnější úrodu v chudé půdě.

Trezor však neumí uchovat úplně všechno.

Podle NordGen jsou pro dlouhodobé zmrazení vhodná především takzvaná ortodoxní semena, která lze výrazně vysušit a skladovat při nízké teplotě. Do této skupiny patří například pšenice, rýže nebo luštěniny. Naproti tomu káva, kakao, kokos či mango vyžadují jiné způsoby ochrany a některé významné plodiny, například banány, se navíc běžně množí vegetativně.

Celková kapacita zařízení dosahuje přibližně 4,5 milionu vzorků, což při průměru kolem pěti set semen v jednom vzorku představuje potenciál pro více než dvě miliardy jednotlivých semen.

Podmínky uvnitř hory byly zvoleny tak, aby semena vydržela životaschopná co nejdéle. Umělé chlazení udržuje skladovací prostory na minus 18 stupních, zatímco okolní permafrost funguje jako další bezpečnostní vrstva. Ani samotné zmrazení však neznamená nesmrtelnost.

Různé druhy ztrácejí klíčivost rozdílným tempem, proto musí původní genobanky své kolekce průběžně kontrolovat, rozmnožovat a podle potřeby obnovovat. Svalbard není laboratoř, která by tuto práci nahrazovala; funguje jako záloha pro případ, že původní sbírka přestane být dostupná.

Nejvýraznější zkouška celého systému přišla už několik let po otevření. Mezinárodní centrum ICARDA spravovalo v syrském Aleppu jednu z významných světových kolekcí obilovin, luštěnin a rostlin přizpůsobených suchým oblastem. Válka znemožnila pokračovat v běžném provozu genobanky a instituce proto v roce 2015 jako první v historii požádala o vydání části svých záložních semen ze Svalbardu. Nebyl to scénář z katastrofického filmu, ale přesně situace, pro kterou byl arktický trezor vybudován.

ICARDA tehdy převzala 38 073 vzorků uložených ve 128 boxech a dopravila je do nových pracovišť v Libanonu a Maroku. Semena byla vysázena, rozmnožena a použita k obnovení aktivních kolekcí, z nichž vědci poskytují materiál dalším výzkumníkům a šlechtitelům. Část nově namnožených semen se následně vrátila zpět na Špicberky. Systém tak absolvoval celý cyklus od zálohování přes krizové vyzvednutí až po obnovení bezpečnostní kopie.

Tento případ zároveň ukázal, že ochrana genetických zdrojů není abstraktní ekologická disciplína. Když zanikne jedinečná odrůda, neztrácí se pouze položka v katalogu. Může zmizet vlastnost, která se za několik desetiletí ukáže jako rozhodující při změně klimatu, příchodu nového škůdce nebo šíření choroby. Moderní zemědělství sice dokáže poskytovat obrovské množství potravin, ale zároveň je v řadě oblastí závislé na omezeném počtu vysoce výkonných odrůd. Právě starší a méně rozšířené varianty proto mohou představovat genetickou rezervu pro problémy, které dnes ještě neumíme předvídat.

Význam Svalbardu roste s tím, jak se mění podmínky, v nichž svět produkuje potraviny. Vyšší teploty, dlouhá období sucha, zasolování půdy nebo nové choroby vytvářejí tlak na šlechtitele, kteří potřebují co nejširší genetický materiál. Uložené semeno samo o sobě žádnou úrodu nezachrání. Poskytuje však možnost vrátit se ke genetické variantě, která by jinak mohla nenávratně zmizet, a znovu využít její vlastnosti při vývoji nové odrůdy.

Arktický trezor proto není památníkem minulosti ani skladištěm určeným pro konec civilizace. Je mnohem střízlivější pojistkou světa, který každý den spoléhá na to, že pole budou dál rodit. Za ocelovými dveřmi neleží hotové řešení budoucích krizí, ale miliony možností, z nichž některé možná nikdy nebudou potřeba. Jiné mohou za padesát nebo sto let rozhodovat o tom, zda určitá plodina dokáže přežít prostředí, které dnes ještě neexistuje. Právě v tom spočívá síla místa ukrytého hluboko v arktické skále: jeho nejcennější obsah není určen současnosti, ale lidem, kteří ještě ani nepřišli na svět.