Studená válka za zavřenými dveřmi: Tajné plány, které mohly zničit svět

Studená válka nevstoupila do roku 1969 jako nový konflikt. V té době už za sebou měla Berlín, Koreu, karibskou raketovou krizi i okupaci Československa; během následujících dvou desetiletí však prošla od uvolnění přes další vyhrocení až k rozpadu sovětského mocenského systému. Jak připomíná historický přehled amerického ministerstva zahraničí, poslední proměna vztahů Washingtonu a Moskvy pokračovala až do roku 1991, kdy přestal existovat Sovětský svaz, nikoli pouze do pádu Berlínské zdi v listopadu 1989.

Pro Československo znamenal rok 1969 něco konkrétnějšího a tíživějšího: následky okupace se měnily v trvalý politický pořádek. Sovětská vojenská přítomnost, cenzura, personální čistky a postupující normalizace zasazovaly zemi hluboko do prostoru, o jehož strategickém využití rozhodovala především Moskva. Zatímco veřejný jazyk mluvil o míru a spojenectví, skutečná vojenská architektura počítala s možností jaderné války na evropském území. To, co tehdejší člověk neviděl, dnes vystupuje z odtajněných zápisů, vojenských rozkazů a zpravodajských analýz. Nejde o soubor senzačních legend, nýbrž o doložené operace, poruchy varovných systémů, nátlakové manévry a rozhodnutí přijímaná v kruhu několika osob. Archivy současně odhalují nepohodlnou pravdu: nebezpečí nevytvářela jen úmyslná agrese, ale také strach, chybný odhad protivníka a technika, které lidé přisoudili větší spolehlivost, než skutečně měla.

Uvolnění napětí na počátku sedmdesátých let nebylo usmířením ideologií. Analýza období détente zveřejněná americkým diplomatickým archivem vysvětluje, že Spojené státy hledaly cestu z vyčerpávající války ve Vietnamu, zatímco Sovětský svaz se potýkal s rozkolem s Čínou. Obě mocnosti navíc věděly, že nekontrolovaný závod ve zbrojení může skončit vzájemným zničením. Diplomatické oteplení proto umožnila směs strategických zájmů, nikoli nově nalezená důvěra mezi Bílým domem a Kremlem.

Výsledkem byly dohody SALT I z roku 1972, včetně smlouvy ABM o omezení protiraketové obrany a dočasných limitů na strategické nosiče. Nešlo však o odzbrojení: hranice se týkaly především odpalovacích zařízení, zatímco vývoj hlavic, střel s více samostatně naváděnými náložemi a dalších technologií pokračoval. Podrobná historie jednání SALT dokládá, že smlouva SALT II z roku 1979 stanovila strop 2 250 strategických nosičů, ale po sovětském vpádu do Afghánistánu ji americký Senát neratifikoval. Washington a Moskva přesto určitou dobu dobrovolně respektovaly její limity.

Helsinský závěrečný akt z roku 1975 spojil uznání evropských hranic a bezpečnostní spolupráci se závazky v oblasti lidských práv. Právě tato část se ve východním bloku změnila v nástroj, který komunistické vlády podcenily. Původní prohlášení Charty 77 zpřístupněné Ústavem pro studium totalitních režimů se přímo dovolávalo Helsinek i ratifikovaných mezinárodních paktů. Českoslovenští disidenti tak nestavěli státní moc před požadavky vytvořené v zahraničí, nýbrž před závazky, které sama přijala.

Pod diplomatickým povrchem se přitom odehrávala jaderná signalizace, o níž veřejnost nevěděla. Z odtajněných materiálů k americké operaci Giant Lance vyplývá, že v říjnu 1969 odstartoval tajný globální manévr zahrnující také lety jaderně vyzbrojených bombardérů B-52. Washington chtěl mimo jiné přimět Moskvu, aby tlačila na Hanoj při jednáních o Vietnamu, očekávaný účinek se však nedostavil. Další soubor odtajněných záznamů o jaderných pohotovostech ukazuje, že během války na Blízkém východě v říjnu 1973 přešly americké síly celosvětově do stupně DEFCON 3, aby odradily Sovětský svaz od jednostranného zásahu.

Špionáž měla i rozměry, které dlouho působily jako technická fantazie. Podle dokumentace CIA k projektu Azorian vznikla loď Hughes Glomar Explorer pod zástěrkou hlubokomořské těžby, ve skutečnosti však měla vyzvednout část sovětské ponorky K-129 ze dna Tichého oceánu. Operace provedená v roce 1974 pracovala v hloubce přibližně pěti kilometrů a nesplnila všechny zpravodajské cíle. Přesto zůstala mimořádným inženýrským výkonem i dokladem, kolik prostředků byly velmoci ochotny vložit do získání protivníkových tajemství.

Mnohem blíž československým domácnostem leželo tajemství objektů Javor. Historik Prokop Tomek v nově zveřejněném rozboru Vojenského historického ústavu pracuje se zápisem z Husákovy schůzky se sovětskými představiteli z 25. května 1983. Maršál Sergej Achromejev tehdy hovořil o již existujících speciálních základnách na území ČSSR a o ochraně uložených jaderných hlavic. Tomek upozorňuje, že záznam nepřímo potvrzuje jejich tehdejší přítomnost; dokument zároveň zachycuje Husákův slib, že prozatím nebude informovat celé vedení strany a státu.

Schůzka se odehrávala na pozadí evropské raketové krize. Sovětský svaz od poloviny sedmdesátých let zaváděl mobilní střely SS-20 s více hlavicemi. V oficiálním rozhodnutí NATO z prosince 1979 proto ministři spojeneckých států schválili dvojí postup: nabídku dalších jednání a přípravu rozmístění 108 odpalovacích zařízení Pershing II společně se 464 pozemními střelami s plochou dráhou letu. Nešlo o jediný izolovaný krok, ale o spirálu, v níž obě strany označovaly vlastní modernizaci za odpověď na protivníka.

Ve stejném rozhodnutí se skrýval méně známý paradox. Aliance současně oznámila stažení tisíce starších amerických jaderných hlavic z Evropy, takže jejich celkový počet měl klesnout, zatímco přesnost a schopnosti zbývajících systémů rostly. Tabulky mohly vykazovat početní redukci, ale vojenský potenciál se tím automaticky nesnižoval. Právě rozdíl mezi kvantitativním omezením a kvalitativní modernizací pomáhá vysvětlit sílící pocit ohrožení v evropských společnostech.

Studená válka nezůstala studená tam, kde velmoci podporovaly místní spojence, povstalce či autoritářské režimy. Zpráva senátního Churchova výboru o tajných operacích v Chile doložila, že CIA v září 1970 dostala pokyn zabránit nástupu Salvadora Allendeho a podpořila také úsilí o vyvolání vojenského převratu. Mezi roky 1970 a 1973 bylo na skryté aktivity schváleno 8,8 milionu dolarů, z nichž 6,5 milionu bylo utraceno. Historické shrnutí amerického ministerstva zahraničí ovšem upozorňuje, že vyšetřování nalezlo jen málo důkazů spojujících vládu USA přímo s Pinochetovým převratem z 11. září 1973. Doloženou intervenci proto nelze rozšiřovat za hranici archivních zjištění.

V Angole se po odchodu portugalské koloniální správy střetly domácí síly, za nimiž stály zahraniční mocnosti. Podle odtajněného memoranda zařazeného do diplomatické edice FRUS vynaložila CIA v letech 1975–1976 třicet milionů dolarů na politickou a polovojenskou podporu FNLA a UNITA proti MPLA podporovanému Sovětským svazem a Kubou; program následně zastavil Kongres. Pro obyvatele Angoly ovšem nešlo o abstraktní souboj vlajek, ale o začátek dlouhé války, jejíž domácí příčiny a aktéry nelze zredukovat na příkazy z Washingtonu či Moskvy.

Podobně se proměňovala válka o Ogaden mezi Somálskem a Etiopií. Historická analýza amerického ministerstva zahraničí popisuje, jak Sovětský svaz vyměnil regionálního spojence, zorganizoval rozsáhlý letecký most s poradci a materiálem pro etiopský režim a přispěl k nasazení kubánských jednotek, které pomohly obrátit průběh bojů. Carterova administrativa to považovala za další důkaz, že détente neomezuje sovětské působení ve třetím světě. Moskva naopak odmítala spojovat místní konflikt s jednáním o strategických zbraních.

Také afghánský příběh začal být zástupnou válkou dříve, než sovětské jednotky na konci prosince 1979 obsadily Kábul. Jak dokládá odtajněný záznam amerického koordinačního výboru, prezidentské rozhodnutí z 3. července téhož roku povolilo CIA vydat až 695 000 dolarů na hotovost, nevojenské zásoby a propagandistickou podporu povstalců. Pozdější pomoc prudce narostla.

Časová posloupnost potvrzuje již dřívější skryté zapojení Washingtonu, sama o sobě však nedokazuje rozšířenou tezi, že Spojené státy sovětskou invazi vyvolaly; rozhodnutí Kremlu mělo vlastní afghánský i mocenský kontext.

Po nástupu Ronalda Reagana a po sovětském vpádu do Afghánistánu se podezření znovu stalo základním pracovním předpokladem. Dokumenty z východoevropských archivů, které shromáždil National Security Archive ve svém souboru o válečném poplachu roku 1983, potvrzují, že Jurij Andropov v roce 1981 zadal KGB operaci RJaN. Jejím úkolem bylo vyhledávat v západních zemích známky příprav prvního jaderného úderu. Obava z nenadálého napadení tak nesloužila pouze propagandě; pronikla do vedení, generálního štábu i zpravodajské služby.

Technika mezitím vyráběla vlastní hrozby. Kontrolní zpráva amerického úřadu GAO popsala, jak se 9. listopadu 1979 do ostrého systému NORAD omylem dostala testovací data a obrazovky ukázaly masivní sovětský raketový útok. V červnu 1980 pak vadná elektronická součástka v ceně pouhých 46 centů generovala další falešná hlášení. Z později odtajněných záznamů o těchto incidentech vyplývá, že poplachy vyvolaly opatření u strategických sil a nouzového velitelského letounu, než jiné nezávislé senzory potvrdily, že žádné střely nepřilétají.

Sovětský systém Oko 26. září 1983 ohlásil údajný start pěti amerických mezikontinentálních raket. Rekonstrukce zveřejněná nezávislou Arms Control Association popisuje, jak podplukovník Stanislav Petrov vyhodnotil signál jako falešný, protože omezený počet střel neodpovídal očekávanému obrazu prvního úderu. Družice zaměnily odraz slunečního světla od oblačnosti za zážehy motorů. Petrov nemohl spustit ani zastavit sovětský protiútok; jeho úsudek vedl k tomu, že chybné hlášení nebylo předáno jako potvrzený útok.

O několik týdnů později nacvičovalo NATO při velitelském cvičení Able Archer 83 přechod ke konvenčním i jaderným operacím. Odtajněné dokumenty o sovětské reakci přímo uvádějí, že 4. letecká armáda přešla do neobvykle vysoké pohotovosti zahrnující přípravy k okamžitému použití jaderných zbraní. Americký generál Leonard Perroots se rozhodl odpověď Aliance dále neeskalovat. Archivní záznamy tedy prokazují závažné riziko mylného výkladu, nikoli však často opakované tvrzení, že již byl vydán rozkaz k odpálení raket a jaderná válka byla jistá.

Příchod Michaila Gorbačova do čela sovětské komunistické strany v březnu 1985 otevřel prostor, který jeho předchůdci nevytvořili. Perestrojka a glasnosť byly především pokusem reformovat stále méně výkonný systém; v zahraniční politice pak Gorbačov spojil domácí změnu s hledáním méně konfrontačního vztahu k Západu a se snahou omezit náklady mocenského soupeření. Reagan pokračoval ve vojenském tlaku, současně však přistoupil na přímá a opakovaná osobní jednání. Obrat proto nevzešel z jediného gesta ani výhradně z vůle jednoho státníka.

Z dokumentace reykjavíckého summitu zveřejněné diplomatickým archivem je patrné, že se Reagan a Gorbačov v říjnu 1986 přiblížili radikálním vzájemným redukcím, ale rozešli se kvůli americké Strategické obranné iniciativě. Konečná formální dohoda na Islandu nevznikla, jednání však připravilo půdu pro další posun. Podle odborného přehledu smlouvy INF následná dohoda z prosince 1987 poprvé odstranila celou kategorii amerických a sovětských pozemních raket s dosahem 500 až 5 500 kilometrů a zavedla rozsáhlé inspekce přímo na místě. Do června 1991 bylo zničeno 2 692 střel.

Sama mezistátní diplomacie však nevysvětluje celý konec studené války. Solidarita v Polsku, Charta 77 v Československu, rozsáhlé občanské a církevní sítě, emigrace, samizdat i demonstrace postupně narušovaly monopol komunistických stran na veřejný život. Historický přehled vztahů Spojených států a Sovětského svazu současně připomíná zásadní změnu v chování Moskvy: když se v roce 1989 hroutily režimy ve střední a východní Evropě, Gorbačov nepřistoupil k nové vojenské intervenci. Prostor pro změnu proto nevytvořila pouze dohoda velmocí, ale také dlouhodobý tlak společností, které přestaly přijímat vynucenou politickou poslušnost.

Rok 1989 se stal viditelným koncem rozdělené Evropy, ale teprve rok 1991 uzavřel její vojenské a státní konstrukce. Oficiální záznam NATO o rozpuštění Varšavské smlouvy nese datum 1. července 1991; v závěru prosince téhož roku přestal existovat také Sovětský svaz. Strategická koncepce Aliance přijatá v listopadu 1991 už konstatovala, že sovětské síly opustily Československo a Maďarsko. V československém prostoru se tím fyzicky uzavírala kapitola otevřená okupací v srpnu 1968.

Odtajněné materiály nedovolují označit přežití lidstva za triumf jaderného odstrašení. Ukazují systém, v němž vedle promyšlených pojistek existovaly vadné součástky, testovací data v ostrých počítačích, nepochopená cvičení a demonstrace síly. Bezpečnost proto nestála jen na zbraních, ale také na lidech, kteří v kritickou chvíli ověřovali údaje, odmítli mechanicky zvýšit pohotovost nebo byli ochotni jednat s protivníkem. Nejvyšší cenu platili ti, kteří o strategii velmocí nerozhodovali. Obyvatelé Afghánistánu, Angoly, Chile či Etiopie poznali studenou válku skrze násilí, represe a rozvrácené společnosti, zatímco lidé za železnou oponou nesli důsledky okupace, cenzury a pronásledování. Slovo „studená“ tak popisovalo skutečnost, že se dvě jaderné velmoci nestřetly přímo, nikoli teplotu utrpení na jejich zástupných bojištích.

Konec tohoto období nebyl nikdy nevyhnutelnou odměnou za vytrvalost jedné strany. Vzešel z hospodářského a politického vyčerpání sovětského systému, z diplomatických dohod, z odmítnutí další intervence i z odvahy lidí, kteří požadovali, aby státy dodržovaly práva, k nimž se samy zavázaly. Nejhlubší varování studené války proto neleží v počtu raket, ale ve zjištění, jak často o přežití rozhodovala schopnost konkrétního člověka nepodlehnout okamžitému strachu, lži a prvnímu údaji na obrazovce.