Sháním muže, zaplatím. Ženská poptávka po intimitě zůstává v Česku skrytá. Proč?

Když se v Česku řekne placený sex, představivost většinou nabídne jediný obraz: muž jako zákazník, žena jako poskytovatelka. Právě tuto zažitou představu nyní otevírá aktuální článek magazínu Heroine z 20. srpna 2026 , který se ptá, kam se vlastně obrací žena, pokud nechce nový vztah, ale hledá profesionálně vymezenou intimní zkušenost, dotek nebo sexuální potěšení.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o bizarní okraj moderního seznamování.

Jenže zahraniční výzkum ukazuje, že ženy kupující sexuální služby nejsou mediální fikcí ani nově vymyšlenou kategorií. Problém spočívá spíše v tom, že o jejich chování víme výrazně méně než o mužích, a česká reprezentativní data, z nichž by bylo možné určit rozsah takové poptávky, prakticky chybějí.

To je podstatný rozdíl. Nelze poctivě napsat, že Češky masově vyhledávají gigoly, ani tvrdit, že vzniká nový velký trend.

Lze ale říci, že mužské placené služby existují, ženy mezi jejich klientelu patřit mohou a odborná literatura jejich motivace zkoumá už řadu let. Právě mezi doloženým jevem a jeho společenskou neviditelností se odehrává nejzajímavější část celého tématu.

Dlouhá desetiletí byla komerční sexualita zkoumána především podle modelu muž kupuje, žena prodává. Není divu, že stejná představa pronikla do médií, legislativních debat i běžného jazyka. Jakmile se role obrátí, jako by najednou chyběla slovní zásoba, kterou bychom situaci popsali bez pobavení, rozpaku nebo okamžitého soudu.

Rozsah tohoto výzkumného dluhu dobře ukazuje systematický přehled publikovaný v The Journal of Sex Research . Autoři prošli 46 studií věnovaných transakčnímu sexu, v němž byly ženy na straně poptávky a muži na straně nabídky; pouze 25 z nich přitom zkoumalo ženské klientky přímo. Výzkumníci současně upozornili, že dostupné práce jsou geograficky i metodologicky roztříštěné a velká část vychází z pohledu mužských poskytovatelů. Ani výsledky tohoto přehledu není možné mechanicky přenést do České republiky. Řada zahrnutých prací pocházela z Karibiku, Afriky nebo Asie a významnou část tvořil sexuální turismus, kde vstupují do hry rozdíly v příjmech, národnosti i sociálním postavení. Přesto z nich vyplývá jeden závěr, který českému tématu rozumět pomáhá: žena jako platící klientka není teoretická anomálie. Výzkum proto boří především jednoduchý stereotyp, nikoli hranice statistiky. Ženská poptávka po mužských sexuálních službách existuje, její skutečný rozsah je však obtížné určit. Autoři systematického přehledu sami píší, že dostupná literatura neumožňuje spolehlivě vyčíslit velikost této populace, což je při české debatě zásadní připomínka proti senzačním soudům.

Jedna z nejčastějších námitek zní až odzbrojujícím způsobem jednoduše: proč by žena platila za něco, co může údajně získat zdarma? Stejnou otázku zmiňuje také reportáž Heroine o erotických službách pro ženy . Jenže nezávazné seznámení v baru a objednaná služba představují dvě odlišné situace, především pokud jde o očekávání, hranice a důvod samotného setkání.

Placení může pro část klientek znamenat přesně vymezený rámec. Není nutné předstírat zájem o vztah, čekat, zda se druhá strana ozve, ani řešit, zda někdo pochopil jednorázovou zkušenost jako začátek něčeho dalšího. Finanční transakce samozřejmě nezaručuje bezpečí ani dokonalou komunikaci, ale předem mění povahu kontaktu.

Motivace žen zkoumala také studie Sarah Kingston, Natalie Hammond a Scarlett Redman v časopise Sexualities . Autoři pracovali s desítkami rozhovorů s klientkami a lidmi působícími v sexuální práci ve Velké Británii a ukázali, že ženské rozhodování nelze zredukovat na jedinou příčinu. Do hry vstupovala sexuální autonomie, možnost formulovat vlastní požadavky i spotřebitelský rámec, v němž lze určitou zkušenost jednoduše objednat. To však neznamená, že každá zákaznice touží po anonymním sexu bez emocí. Komerční intimita může pro různé ženy představovat něco jiného: bezpečněji vymezený experiment, fyzickou blízkost, zvědavost, možnost prozkoumat vlastní sexualitu nebo situaci, v níž není třeba plnit partnerskou roli. Právě snaha nacpat všechny klientky do jednoho psychologického profilu by byla další verzí téhož stereotypu, který toto téma provází.

Neviditelnost ženských klientek není pouze otázkou velikosti trhu. Výzkumnice Alexandra Oliveira a Marie-Louise Janssen v odborném úvodu ke speciálnímu číslu Sexualities věnovanému ženským klientkám upozorňují, že ženy je pro výzkum obtížnější získat také proto, že mají více důvodů své jednání skrývat.

Jedním z nich je stále živý sexuální dvojí standard.

Muž, který otevřeně přizná touhu po nezávazném sexu, může být v části společnosti považován za předvídatelný produkt svého pohlaví. Žena se stejným požadavkem mnohem snadněji naruší představu, podle níž má její sexualita vyrůstat především z citového vztahu, zamilovanosti a partnerství.

Placená intimita tento kulturní scénář obrací ještě výrazněji.

Klientka není čekající stranou ani někým, koho má druhý člověk získat. Sama přichází s poptávkou, vybírá službu, stanovuje své hranice a rozhoduje, zda jí nabízený rámec vyhovuje. Právě tato aktivní role může být podle odborné literatury jedním z důvodů, proč ženské zákaznice zůstávají stranou veřejné pozornosti.

O studu se navíc obtížně sbírají přesná čísla. Člověk, který se bojí odsouzení okolí, nemá velkou motivaci hlásit se do výzkumu nebo o své zkušenosti otevřeně mluvit. Výsledkem může být zvláštní kruh: protože o ženských klientkách téměř neslyšíme, zdají se neexistující – a protože vypadají jako výjimka, je ještě obtížnější přiznat, že mezi ně někdo patří.

V českém prostředí je navíc samotné hledání nepřehledné. Socioložka Lucie Jarkovská v textu pro Heroine popisuje, že vedle stránek mužských eskortů či podniků orientovaných na ženskou klientelu narazí zájemkyně také na nejrůznější nabídky označené jako erotická nebo tantrická masáž. Už pojmenování služby tak může být méně přímočaré, než bývá u tradičního trhu zaměřeného na muže. Právě tady je ale zapotřebí velká opatrnost. Z faktu, že někdo používá slovo tantra jako eufemismus, nelze udělat závěr, že tantrická masáž je automaticky převlečený placený sex. Pod stejným výrazem se mohou nacházet velmi rozdílné praktiky a služby s odlišnými pravidly.

Rozdíl názorně zachycuje reportáž Seznam Zpráv o pražských tantrických masážích . Autor navštívil několik pracovišť a výslovně upozornil, že cílem jím popisované tantrické masáže nebylo sexuální uspokojení. V rozhovorech s masérkami se opakovalo vymezování hranic, přijímající role klienta a práce s dotekem, dechem či emocemi, nikoli nabídka pohlavního styku.

Problém tedy neleží v samotném slově tantra, ale v nejednotnosti trhu. Pokud stejné nebo podobné pojmy používají lidé nabízející zásadně odlišné zkušenosti, potenciální klientka musí mnohem pečlivěji zjišťovat, co přesně se za názvem skrývá. Marketingový jazyk může být decentnější, současně však snadněji vytváří nedorozumění.

Existence mužské sexuální práce v českém prostředí není novinkou. Výzkum Michaela Davida Bar-Johnsona a Petra Weisse publikovaný v The Journal of Sex Research například zkoumal čtyřicet mužských sexuálních pracovníků v Praze, rozdělených mezi internetové eskorty a muže působící v barech či klubech. Tato studie ale neposkytuje odpověď na otázku, kolik českých žen mužské eskorty využívá. Bylo by proto chybou vzít samotnou existenci mužských poskytovatelů a vydávat ji za důkaz velkého ženského trhu. Výzkum potvrzuje pouze to, že mužská sexuální práce má v Praze reálnou historii a své různé formy.

Také zahraniční poznatky varují před představou, že stačí prohodit pohlaví a dostaneme zrcadlově stejný model. Systematické mapování 46 studií ukázalo, že vztahy mezi ženskými klientkami a mužskými poskytovateli mohou výrazně ovlivňovat věk, peníze, sociální postavení i kulturní prostředí. Někdy je součástí transakce otevřeně sex, jindy se hranice překrývá s placenou společností nebo inscenovanou romantikou.

Právě slovo „gigolo“ proto často více mate, než vysvětluje. Může označovat placeného sexuálního pracovníka, společenský doprovod i člověka, jehož vztah ke klientce obsahuje několik vrstev zároveň. Pro seriózní text je přesnější mluvit o placené intimní nebo sexuální službě podle toho, co je skutečně předmětem dohody.

Komerční povaha kontaktu někdy vytváří iluzi, že zaplacení automaticky řeší všechny mezilidské komplikace. Neřeší. Souhlas zůstává souhlasem i v placené službě a poskytovatel není předmět, který zákazník koupil na stanovenou dobu bez práva cokoli odmítnout. To platí stejně bez ohledu na pohlaví. Ženská klientka nemá větší právo překračovat fyzické nebo psychické hranice mužského poskytovatele jen proto, že tradiční představa sexuálního násilí či nátlaku počítá častěji s opačným rozložením rolí. Profesionální rámec má fungovat na obou stranách.

Zároveň není přesné romantizovat placenou intimitu jako dokonale bezpečnou alternativu seznamování. Peníze mohou zpřehlednit očekávání, ale neodstraňují riziko manipulace, nátlaku, zdravotních komplikací ani obyčejného lidského nedorozumění. Rozhodující jsou pravidla, komunikace a možnost kterékoli strany kontakt ukončit.

Právě tato potřeba jasných mantinelů se objevuje i v aktuálním českém textu.Známý magazín Heroine upozorňuje , že část přitažlivosti placené služby může spočívat právě v předvídatelnějším rámci: klientka nemusí absolvovat seznamovací rituál a současně by nemělo vzniknout očekávání, že jednorázová intimita automaticky znamená partnerský vztah.

Do nepřehlednosti vstupuje i právní situace. Server iROZHLAS ve své analýze české sexuální práce popisuje stav, kdy sexuální práce není v Česku obecně upravena jako standardní profese a soukromé poskytování služeb se pohybuje v právně nejednoznačném prostoru.

To ovšem neznamená, že kolem sexuálních služeb neexistují žádné zákonné hranice. Český trestní zákoník postihuje například kuplířství, obchodování s lidmi nebo prostituci ohrožující mravní vývoj dětí.

Obce mohou regulovat nabízení sexuálních služeb na veřejných místech a úplně jinou právní situaci představuje dobrovolná služba dospělých než vykořisťování či nátlak.

Pro klientku tedy neplatí jednoduchá rovnice, že cokoli najde na internetu, je automaticky profesionální a právně bezproblémová nabídka. Právě u služeb schovaných za obecná označení je důležité vědět, kdo je skutečně nabízí, co je předmětem dohody a kde leží hranice.

Právní neukotvenost navíc dopadá především na lidi, kteří služby poskytují. Rozhovor publikovaný Českým rozhlasem s pracovnicí z erotického salonu popisuje obavy z hlášení násilí i obtížné dokazování příjmů. Přestože zkušenost ženské pracovnice nelze automaticky přenést na mužské eskorty, samotný problém nejasného profesního postavení se netýká jen jednoho pohlaví.

Žena, která nechce vztah, není porouchaná verze ženy, která ho chce. Stejně tak není důvod předpokládat, že ženská sexuální potřeba musí být vždy přivázána k romantice, společnému bydlení nebo představě dlouhodobého partnerství. Lidská intimita má podstatně více podob, než kolik se jich vejde do tradičního scénáře.

Placená služba samozřejmě není univerzálním řešením samoty, nespokojenosti ani partnerských problémů. Neměla by se tak ani prodávat. Pro určitou část dospělých ale může představovat vědomě zvolenou zkušenost, jejíž smysl spočívá právě v tom, že má jasný začátek, konec a předem dohodnutý obsah.

Ženské klientky přitom nepotřebují, aby z nich média vyráběla exotickou kuriozitu. Potřebují především stejnou přesnost, jakou bychom měli požadovat u jakéhokoli jiného citlivého tématu. Nevíme, kolik jich v Česku je, nevíme, zda jejich počet roste, a nemáme důkaz, že by šlo o masový trend. Víme však, že taková poptávka existuje a zahraniční výzkum ji opakovaně zachytil.

Možná právě proto zůstává celé téma tak nepohodlné. Nutí totiž připustit, že sexuální touha nemá pouze mužskou podobu a že také žena může chtít intimitu bez slibu lásky, společné budoucnosti nebo pokračování druhý den. Dokud budeme mužskou potřebu sexu považovat za samozřejmou, ale u ženy hledat vysvětlení, omluvu či skrytý problém, budou její skutečné potřeby dál mizet za eufemismy a mlčením. A největším tabu nakonec nebude to, že některá žena za intimitu zaplatí, ale že si stále nejsme úplně jisti, zda jí společnost dovoluje říct nahlas, že ji vůbec chce.