Článek
Člověk kolem čtyřicítky nebo padesátky býval kdysi prostě dospělý. Dnes může být současně rodičem, zaměstnancem, partnerem, řidičem rodinného taxíku, koordinátorem lékařských návštěv a pohotovostní jednotkou pro stárnoucí rodiče. Odborníci pro tento životní multitasking používají elegantní označení „sendvičová generace“, protože „člověk rozmačkaný mezi povinnostmi“ by se zřejmě hůř vešel do odborných publikací. Český rozhlas Dvojka upozorňuje, že současná péče o děti a stárnoucí rodiče představuje značnou psychickou zátěž a že lidé uprostřed tohoto rodinného soukolí často odsouvají vlastní potřeby až někam za poslední položku nákupního seznamu.
Praktický den tak může připomínat soutěž, jejíž pravidla nikdo nevysvětlil a jejíž hlavní cenou je možnost večer na chvíli usnout.
Ráno děti, přes den zaměstnání, odpoledne telefon rodičům, lékař, nákup, domácnost a mezi tím pokus nezapomenout, že člověk má také partnera, přátele a vlastní tělo.
Český rozhlas v této souvislosti připomíná, že jedním z problémů bývá právě snaha zvládnout všechno osobně; terapeut Lucian Kantor zdůrazňuje význam rozdělení péče v rodině, komunikace a schopnosti říci někdy také „ne“. Jinými slovy: rodinná soudržnost neznamená, že jeden člen domácnosti dostane neviditelnou uniformu a začne držet nepřetržitou službu.
A pak přichází oblíbená společenská disciplína jménem „vždyť je to rodina“. Samozřejmě že je. Právě proto člověk pomáhá. Jenže láska bohužel stále neumí řídit auto k lékaři, uvařit oběd, vyřídit pracovní poradu a současně být na dvou místech. Také komerčně-nekomerční ČT24 popsala sendvičovou generaci jako skupinu zahlcenou povinnostmi, která se stará současně o malé děti a starší rodiče či prarodiče.
Už samotná existence pořadů vysvětlujících, co dělat ve chvíli, kdy pečujícím docházejí síly, docela výmluvně ukazuje, že rada „nějak to zvládni“ není úplně propracovaný systém sociální podpory.
Rodinný superhrdina má jednu konstrukční vadu: je to pořád člověk
Naštěstí není povinností jednoho potomka proměnit svůj život v soukromé ministerstvo zdravotnictví, dopravy a sociálních věcí. Péči lze dělit mezi další členy rodiny a podle konkrétní situace využívat odbornou či sociální pomoc; stejně důležité je přiznat si hranici vlastních možností.
Představa, že skutečně dobrý syn nebo dcera všechno odpracují sami, nejlépe bez stížností a s úsměvem člověka z reklamy na rodinné štěstí, je totiž krásná pouze do okamžiku, než hlavnímu rodinnému koordinátorovi začnou docházet síly. Pak se ukáže drobná technická závada celého konceptu: vyčerpaný člověk se o ostatní nestará lépe jen proto, že se dokázal zničit obětavěji.
Sendvičová generace proto není legrační fenomén proto, že by péče o blízké byla směšná.
Směšná je spíš samozřejmost, s níž někdy očekáváme, že člověk vměstná několik plnohodnotných životů do jediného dne a ještě bude vděčný, že má rodinu.
Za tabulkami povinností nejsou žádní superhrdinové, ale lidé, kteří mohou milovat své děti, rodiče i partnera a zároveň být unavení, vyděšení nebo jednoduše na konci sil. Přiznat to není sobectví ani rodinná zrada, ale obyčejné uznání lidských možností.
Péče má smysl tehdy, když zachovává důstojnost tomu, kdo ji potřebuje, ale také tomu, kdo ji poskytuje. Protože společnost, která umí obdivovat obětavost až ve chvíli, kdy pečující člověk padne vyčerpáním, neoslavuje rodinu. Jen velmi zdvořile přehlíží cenu, kterou za její fungování někdo platí.