Článek
Donald Trump právě představil další převratnou americkou novinku: prezidentské volby, jejichž výsledky se přepočítávají podle přání poraženého. Během čtvrtečního vystoupení v Iowě totiž oznámil, že má právo znovu kandidovat do Bílého domu, protože ho prý demokraté v roce 2020 podvedli.
Jak aktuálně informoval server Novinky.cz, prezident tak znovu oprášil nepodložené tvrzení o ukradených volbách. To je vskutku geniální politická metoda! Prohrajete volby, vítězství si přesto započítáte a o šest let později požadujete další pokus jako odškodnění za vlastní křivdu. Kdyby podobná pravidla platila v kasinech, mohl by každý neúspěšný hráč požadovat vrácení prohraných peněz s vysvětlením, že ruleta zjevně nerespektovala jeho očekávání.
Jenže americká demokracie má jednu zatraceně nepříjemnou vlastnost: její pravidla nejsou součástí prezidentského věrnostního programu.
Dva mandáty a dost. Přesně to stanoví 22. dodatek americké ústavy, jehož úplné znění zveřejňuje Národní archiv USA. Trump už byl prezidentem zvolen v letech 2016 a 2024. Potřetí tedy podle platného ústavního pravidla zvolen být nemůže. Žádný bonusový mandát za pocit nespravedlnosti, žádná výjimka pro obzvlášť hlasité kandidáty. A především žádná kolonka, do které by stačilo napsat, že si prezident výsledky vykládá jinak. Donald by patrně nejraději zavolal ústavním otcům Spojených států a vysvětlil jim, že jejich pravidla potřebují drobnou aktualizaci. Jenže pánové už několik století nezvedají telefon.
Největší lahůdku ovšem Trump naservíroval ve chvíli, kdy připustil, že zákon mu další zvolení pravděpodobně neumožňuje. Dokonce prohlásil, že příslušnou formulaci studoval. Vzápětí však začal hovořit o svém právu kandidovat znovu, přičemž do vlastní volební bilance zahrnul také údajné vítězství nad Joem Bidenem.
To už není obyčejná politická improvizace, ale aritmetika vhodná pro samostatný televizní pořad. Prezident Spojených států totiž během jediného vystoupení zvládl uznat existenci zákonného omezení, zpochybnit jeho důsledky a nabídnout veřejnosti vlastní výklad volební historie.
Matematici mohou odložit kalkulačky. Když se počítá po trumpovsku, výsledkem je pokaždé Donald Trump.
Celé představení navíc proběhlo uprostřed kampaně před listopadovými volbami do Kongresu.
Jak uvedla agentura Reuters, Trump přijel do Iowy podpořit republikánské kandidáty, kteří se snaží uhájit důležitá parlamentní křesla. To je ovšem pro politického obchodníka s vlastním jménem poněkud nevděčná role. Má přesvědčovat voliče, aby podpořili jiné lidi, zatímco on sám představuje mnohem zajímavější téma. Z kampaně do Kongresu se tak na chvíli stala ochutnávka dalšího prezidentského pokračování. Ještě několik podobných mítinků a republikánští kandidáti si budou moci na své plakáty připsat, že na nich vystupují také oni. Samozřejmě pokud se vedle Trumpova portrétu najde dostatek místa.
Z celé záležitosti by se přitom dala sestavit mimořádně výnosná televizní reality show. Hlavní účinkující odmítá přijmout konec příběhu, diváci se přou o scénář a producenti neustále slibují další sérii.
Historie však podobný seriál už jednou zažila. Franklin D. Roosevelt vyhrál čtyři prezidentské volby a právě tato výjimečná zkušenost přispěla k přijetí ústavního omezení v roce 1951.
Nešlo o osobní trest pro budoucí prezidenty, nýbrž o pravidlo, které má bránit neomezenému prodlužování jejich působení v nejvyšší funkci.
„Božský“ Trump tedy nenarazil na nějakou zapomenutou administrativní překážku. Narazil na pojistku, kterou americký ústavní systém vytvořil právě proto, aby prezidentství nepřipomínalo doživotní předplatné.
Bílý dům není soukromá rezidence na dobu neurčitou
Na Trumpových výrocích je nejpozoruhodnější představa, že osobní přesvědčení může mít větší váhu než pravidla demokratického státu. Prezident může vlastnit mrakodrapy, golfová hřiště i značku nesoucí vlastní jméno. Nemůže však vlastnit republiku. Bílý dům není luxusní hotel, v němž si nejvýznamnější host jednoduše objedná pozdní odjezd a odmítne vrátit klíče. Je to sídlo úřadu, který existoval dávno před Donaldem Trumpem a má existovat také dlouho po něm.
Skutečná síla demokracie se totiž nepozná podle velikosti prezidentských mítinků, hlasitosti potlesku ani počtu vlajek. Pozná se ve chvíli, kdy i nejmocnější člověk v zemi musí respektovat hranice vlastní moci. A pokud se jednou americký prezident rozhodne, že pro něj ústava představuje pouze nezávazné doporučení, nebude už největším problémem jeho touha zůstat v Bílém domě. Mnohem vážnější bude otázka, co z americké demokracie zbude, až se pravidla začnou ohýbat podle přání toho, kdo právě sedí za prezidentským stolem.