Článek
Amerika právě zjistila, že největším nepřítelem demokracie je zřejmě volební kalkulačka, která neumí správně pochválit Donalda Trumpa. Prezident po porážce republikánů ve volbách do Kongresu nejprve velkoryse oznámil, že výsledky uzná, a dokonce naznačil spolupráci s demokraty. Jenže jak aktuálně informuje zpravodajský server Novinky, v pondělí už na Truth Social pochyboval o poctivosti hlasování a podezíral předčasné hlasy i volební stroje.
V Bílém domě tak zřejmě zjistili, že volby se smějí konat pouze za podmínky, že po otevření uren vyběhne Trumpovi vstříc potlesk, zlatá koruna a slavnostní fanfára.
Ještě 4. listopadu přitom Trump sliboval, že výsledky přijme, jak připomíná zpravodajský server České noviny. Takové přesvědčení mu vydrželo několik dní, což je na moderní politickou zásadu přinejmenším solidní životnost baleného salátu. Pak ovšem přišel okamžik, kdy se ukázalo, že demokraté nepřišli do Kongresu jen na exkurzi, ale skutečně získali většinu v obou komorách.
Prezident okamžitě předvedl ohromující pružnost: demokracie je nádherná, dokud hlasuje správně, a podezřelá, jakmile začne mít vlastní názor.
Záhada je o to větší, že podle zpravodajské agentury AP voliče trápily vysoké životní náklady i nespokojenost s Trumpovou hospodářskou politikou. Američané se tedy odvážili udělat něco naprosto nepředstavitelného: posuzovat vládu podle vlastních peněženek místo toho, aby zbožně obdivovali prezidentovu červenou kravatu. Takovou drzost by snad mělo vyšetřovat ministerstvo spravedlnosti, protože skutečně oddaný občan přece nebude při nákupu chleba upřednostňovat rodinný rozpočet před velikostí prezidentského ega. Kdyby to takhle pokračovalo, mohli by Američané jednou začít požadovat, aby politici dokonce plnili své sliby, a to už zavání nebezpečným experimentem s demokracií.
Trump proto ukázal na hlasovací stroje, protože hardware má proti skutečným lidem jednu obrovskou výhodu: nemůže se před kamerami bránit. Žádné důkazy o manipulaci nepředložil, zato otazníků a rozhořčených vět dodal tolik, že by vystačily na celostátní audit jeho uražené ješitnosti.
V normální politice se po porážce analyzují chyby kampaně, zatímco v Trumpově světě se nejdřív vyslýchá tiskárna, potom kalkulačka a nakonec zásuvka, ze které to celé běželo. Pokud se žádný viník nepřizná, mohlo by být zahájeno trestní řízení proti matematice za její dlouhodobou neschopnost počítat podle přání nejmocnějšího muže planety.
Největší kouzlo celé komedie spočívá v tom, že Trump dokáže proměnit vlastní politický neúspěch v údajné selhání milionů voličů, aniž by potřeboval jediný přesvědčivý důkaz. Volby přitom nejsou soutěž krásy prezidentských portrétů ani povinná anketa o velikosti Donaldova génia, ale způsob, jakým občané rozhodují o svých zástupcích. Trump by zřejmě uvítal systém, v němž je vítěz znám předem a každý jiný výsledek musí prověřit technik, exorcista nebo přinejmenším specialista na poškozené sebevědomí. Americká demokracie však nepotřebuje opravit volební stroje podle prezidentových představ — potřebuje především zachovat jednu prostou zásadu: o výsledku voleb rozhodují voliči, nikoli uražený muž, který si po prohře plete volební urnu se zrcadlem.