Hlavní obsah
FaktHustý

Satira: Putin má v Trumpovi přítele. Tusk prosí Boha o pomoc

Foto: Martin Beneš / FaktHusty.cz (AI, Chat-GPT, plus)

Karikatura — Putin, Trump a Si Ťin-pching

V Číně se sešli tři světoví vládci, aby hovořili o míru. Jeden vede válku, druhý chválí přítele a třetí nabízí odzbrojení. Evropa zírá.

Reklama

Článek

V čínském Šen-čenu se ve čtvrtek odehrálo představení, při kterém by i zkušený autor politických komedií pochyboval, zda nepřehnal scénář. Donald Trump se srdečně přivítal s Vladimirem Putinem a před kamerami ho označil za svého přítele.

Jak informovaly Seznam Zprávy, polský premiér Donald Tusk reagoval stručným vzkazem, v němž prosil Boha, aby nás před takovými přáteli chránil. Zatímco se tedy ve světové diplomacii rozdávala přátelská objetí, ve Varšavě začali zřejmě kontrolovat, zda má nebeská informační linka také nepřetržitý provoz.

Trumpův vztah k Putinovi připomíná obchodníka, který objevil mimořádně problematického zákazníka, ale odmítá se vzdát naděje na životní obchod. Ruský prezident vede válku proti Ukrajině, americký prezident však dokáže i tuto okolnost překrýt úsměvem a lichotivými slovy. Přátelství je koneckonců krásná věc. Jen by bylo vhodné vysvětlit, zda jeho součástí může být také požadavek, aby kamarád přestal bombardovat sousedy.

V opačném případě se z diplomatického vztahu stává věrnostní program, v němž se za každou další schůzku připisují body bez ohledu na počet zničených měst.

Polsko objevilo novou disciplínu: modlitbu za spojence

Donald Tusk své rozhořčení zabalil do několika slov, která vystihla evropské rozpaky lépe než mnohahodinová bezpečnostní konference. Polský premiér má ostatně historické důvody nepovažovat nadšené přátelení s Moskvou za uklidňující podívanou. Jeho země má s velmocenskými sliby zkušenosti, které se do veselých diplomatických fotografií obvykle nevejdou. Když tedy americký prezident představuje šéfa Kremlu jako blízkého druha, Poláci v tom nemusí slyšet příslib stability. Spíš připomínku, že bezpečnostní záruky mohou být stejně pevné jako nálada jejich poskytovatele.

Do debaty vstoupil také polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, který položil mimořádně nepříjemnou otázku.

Koho by si Trump vybral, kdyby došlo na skutečný střet zájmů: Putina, nebo polského prezidenta Karola Nawrockého, kterého rovněž označuje za přítele? To už není běžná diplomacie, ale soutěž popularity s potenciálně katastrofickými následky. Zatímco obyčejný člověk řeší, kterého kamaráda pozve na narozeniny, evropský spojenec si musí klást otázku, zda ho americký prezident v rozhodující chvíli nezařadí až za svého oblíbeného protivníka.

A právě zde se ukazuje půvab Trumpova diplomatického stylu. Jeho slovník připomíná školní album, v němž jsou všichni nejlepší kamarádi, dokud nezačne první hádka. Jeden státník je skvělý, druhý úžasný a třetí fantastický.

Rozdíl mezi spojencem a agresorem se v takové společnosti začíná nebezpečně rozmazávat. Kdo potřebuje pevná pravidla mezinárodní politiky, když může mít každý vlastní fotografii s Donaldem Trumpem?

Si Ťin-pching objevil mír. Zbývá uklidit jaderný arzenál

Korunu celému setkání nasadil čínský prezident Si Ťin-pching.

Podle Novinek.cz vyzval k úplnému zákazu a zničení jaderných zbraní. Mimořádně ušlechtilá myšlenka, zvlášť od představitele země, která podle Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru svůj jaderný arzenál rozšiřuje. Připomíná to majitele obrovského skladu výbušnin, který na sousedské schůzi plamenně odsuzuje nebezpečí pyrotechniky. Následně požádá přítomné, aby mu na chvíli omluvili nepřítomnost, protože musí převzít další zásilku.

Vladimir Putin mezitím připomínal společnou odpovědnost velmocí za světovou bezpečnost a potřebu posilovat mezinárodní právo. Právě v jeho podání získala tato slova tak absurdní rozměr, že by se za ně nemusel stydět ani nejlepší český absurdní dramatik. Prezident země, která vojensky napadla sousední stát a prohlásila část jeho území za vlastní, nyní přednáší o respektování pravidel. Je to podobné, jako kdyby zloděj po vykradení banky svolal tiskovou konferenci o významu ochrany soukromého vlastnictví. Chyběla už jen slavnostní plaketa za zásluhy o mezinárodní spravedlnost.

O Ukrajině se jedná. Ukrajina může počkat za dveřmi

Podle agentury Associated Press měli tři prezidenti jednat o kontrole jaderných zbraní i možnostech ukončení válek na Ukrajině a v Íránu. Ukrajina však u jednacího stolu zastoupena nebyla. Zřejmě nová metoda mezinárodního vyjednávání: o budoucnosti napadené země diskutují ti nejsilnější, zatímco její představitelé se výsledky dozvědí následně. Pacient by v podobném zdravotnickém zařízení čekal na chodbě, zatímco chirurg, výrobce skalpelů a člověk odpovědný za jeho zranění by společně rozhodovali, kterou nohu mu zachrání.

Historické setkání tak přineslo především velkolepou ukázku toho, jak se dá politická moc zabalit do slov o odpovědnosti.

Čínský hostitel získal světové jeviště, Trump další příležitost předvést svůj vyjednávací talent a Putin možnost vystupovat jako rovnocenný partner při řešení konfliktu, který sám rozpoutal. Pro evropské spojence zbývá podstatně méně slavnostní úkol: přemýšlet, jak zabránit tomu, aby se o jejich bezpečnosti rozhodovalo v jejich nepřítomnosti. Zatímco svět obdivuje protokolární úsměvy, skutečná diplomacie by měla řešit, zda se za nimi skrývá něco víc než ochota mocných bavit se sami se sebou.

Tak vypadá svět, když se z diplomacie stane soukromý klub a z míru tisková kulisa. Hostitel připraví stůl, mocní pronesou ušlechtilá slova a každý si domů odveze fotografii vlastní důležitosti. Jen lidé, o jejichž životech se rozhoduje, nedostanou ani pozvánku. To není nový světový řád, ale starý mocenský obchod v dražším obalu. V podobném obchodě se svědomí nevyžaduje, zato dobré osvětlení při podávání rukou ano. Tuskova modlitba proto není diplomatický program, nýbrž přesná diagnóza nervozity spojenců. Velké dějiny totiž nevznikají tím, že tři prezidenti stojí před kamerami. Vznikají tím, co jejich rozhodnutí udělají s lidmi, kteří před kamerami nestojí. Dokud se útočí a hranice se mění silou, zůstává řeč o míru pouze draze nasvíceným představením. A největší politická obscénnost dneška? Že ten, kdo potřebuje válku zastavit, může v sále dostat méně prostoru než ten, kdo ji rozpoutal.

Další články