Článek
Lenin zemřel v roce 1924, ale z veřejného života se zjevně odhlásit nesměl. Jak připomíná Kroniqa v článku o údržbě jeho těla, na Rudém náměstí pokračuje péče o revolucionáře, který už žádnou další revoluci osobně nezkomplikuje. Sovětský svaz se rozpadl, jeho zakladatel však zůstal v nabídce. Dějiny provedly demontáž velmoci, jen u exponátu se rozhodlo pro prodlouženou záruku.
Už v roce 2016 informoval Český rozhlas o více než třinácti milionech rublů na udržování Leninova těla. Věčnost tedy měla zcela pozemskou cenovku. Za takové peníze by člověk čekal, že Iljič alespoň občas vstane a provede návštěvníky expozicí. Jenže jeho pracovní náplní je nehnout se a vypadat historicky nezbytně. Kádrový ideál: žádné vlastní názory, žádné nepříjemné otázky, stoprocentní docházka.
Antropolog Alexej Jurčak ve studii o vědě kolem Leninova těla popisuje, že cílem péče je zachovat jeho podobu a fyzické vlastnosti, přičemž původní materiál může být nahrazován novým. Pro politický kult téměř dokonalý výrobní postup. Obsah lze měnit, hlavně když veřejnost pořád poznává správnou tvář.
V obchodě byste se ptali, kolik z původního výrobku ještě kupujete; před ideologickou vitrínou se sluší uctivě mlčet. Vyměnit kus vůdce je odborný zákrok. Připustit, že se vůdce mýlil, už by byla ideologická havárie.
Celé to má půvab materialismu, který si pořídil vlastní ostatky k uctívání. Žádné pověry, soudruzi, pouze vědecky zajištěná věčnost s pravidelnou údržbou. Zázrak se nemusí stát, stačí ho průběžně financovat.
A kdyby snad někoho napadlo, že se od hnutí slibujícího převratnou budoucnost čekalo něco víc než dokonale ošetřená minulost, může si znovu prohlédnout vitrínu. Odpověď bude jako vždy klidná, důstojná a naprosto mrtvá.
Mrtvý velikán je pro autoritářskou moc pohodlný partner: jeho jménem lze promlouvat, aniž by si vyžádal opravu. Jen živí lidé mají tu protivnou vlastnost, že mohou změnit názor, odmítnout poklonu nebo odejít z řady. Právě proto je na celém kultu tak výmluvné, komu se věnuje péče a od koho se očekává poslušnost. Revoluce měla postavit člověka na nohy. Nakonec leží vůdce pod sklem a živým se pořád vysvětluje, proč mají před mrtvým stát v pozoru.

