Článek
V českém komunistickém hnutí právě vybuchla ideologická bomba, kterou by ani Vladimír Iljič Lenin nestihl zažehnat mimořádným zasedáním ústředního výboru. Soudružka Kateřina Konečná, dlouholetá členka KSČM a její bývalá předsedkyně, totiž vstoupila do evropské frakce Patrioti pro Evropu, kterou spoluzakládal Andrej Babiš. A soudruhům málem popraskaly stranické legitimace.
Jak informovaly Novinky.cz, vedení strany o připravovaném kroku nevědělo a část komunistů jej označila za zradu. Komunistický svaz mládeže požaduje vyvození důsledků, zatímco předseda KSČM Roman Roun musí celou revoluci hasit až z Běloruska. To je přímo historická lahůdka! Strana, která kdysi hlásala jednotu proletariátu, dnes nedokáže sjednotit ani několik vlastních funkcionářů. A Konečná? Ta místo třídního boje zřejmě objevila mnohem perspektivnější disciplínu: třídní turistiku.
Největší ideologický infarkt ovšem způsobilo složení nové politické společnosti. Frakce Patrioti pro Evropu sdružuje převážně pravicové a nacionalistické strany, což je pro tradiční marxisty asi stejně příjemné jako pozvánka na slavnostní odhalení pomníku kapitalismu.
Podle CNN Prima NEWS místopředseda KSČM Milan Krajča otevřeně kritizoval spojení s antikomunistickými politiky. Pobouření neskrývá ani Petra Prokšanová. V komunistické centrále se tak patrně musí přepisovat stranické poučky. Včera byl kapitalista třídní nepřítel, dnes je z něj evropský kolega, pokud se podaří najít společného protivníka v Bruselu. Marx se musí v hrobě obracet takovou rychlostí, že by mohl bez problémů zásobovat elektřinou menší okresní město.
A kdyby se náhodou probral, čekala by ho další rána. Jeho ideoví dědicové už totiž nepotřebují světovou revoluci. Bohatě jim stačí přístup do správného europarlamentního klubu.
Samotná Konečná však žádné dramatické přemalovávání rudého praporu nepřipouští. Tvrdí, že program Stačilo! vykazuje s Patrioty největší shodu při hlasování a že členství ve frakci jí umožní účinněji prosazovat vlastní politiku.
Premiér Babiš podle ČTK její rozhodnutí hájí společným postojem k migraci, Green Dealu a evropské suverenitě, přestože připouští rozdílné názory v dalších oblastech. A právě tady získává politická komedie nádech ekonomického zázraku. Zatímco dělnická třída kdysi představovala základ komunistické ideologie, dnes o vhodnosti politického spojence zřejmě rozhoduje tabulka shody v hlasování.
Revoluční literatura může jít do antikvariátu, náhradním ideovým vůdcem se stává Excel. A kdo ví? Jestli tento experiment vydrží, třeba se jednou dočkáme i společného prvomájového průvodu, kde se bude jednou rukou mávat rudým praporem a druhou rozdávat podnikatelský newsletter.
Nejsmutnější na celém příběhu ovšem není rozhořčení komunistických funkcionářů ani politická obratnost jejich bývalé předsedkyně. Je to pohled na českou politiku, v níž se ideologické hranice dokážou posunout rychleji než ceny v supermarketu. Konečná má právo hledat spojence a její spolustraníci mají stejné právo její rozhodnutí kritizovat. Jenže voliči by měli vědět, jaký politický směr jejich zástupce skutečně prosazuje. Když se totiž z programu stane pružná pomůcka k hledání vhodného klubu, přestávají politické značky dávat smysl.
Komunisté dnes zoufale pátrají po zrádci. Možná by ale měli hledat něco mnohem vzácnějšího: důvěru lidí, kteří jim kdysi uvěřili. Protože dějiny české politiky už zažily dost převlékání kabátů, převratných slibů i velkolepých návratů. A tentokrát má celá ta fraška jednu dokonale ironickou pointu. Hnutí, které se jmenuje Stačilo!, právě dokázalo, že v politice některým lidem nestačí vůbec nic.