Článek
Michael Kocáb v rozhovoru pro Prima Ženy z roku 2024 přirovnal Pavlovo kladení věnců k představě, že by na Národní chodil Husák, kdyby přežil ve funkci. Tím dostala obyčejná kytice pozoruhodný úkol: nést nejen stuhu, ale také celou normalizaci. Květinářství by mělo přibalovat vozík.
Pavlovo členství v KSČ v letech 1985–1989 je doložené i v jeho oficiálním životopisu. Není důvod dělat z něj odbojáře, kterému jen někdo omylem vystavil stranickou legitimaci. Jenže stejný životopis pokračuje službou demokratickému státu a předsednictvím Vojenského výboru NATO. Tyto kapitoly se při srovnání s Husákem nepříjemně pletou pod nohy. Nejsnáze se to vyřeší, když se životopis zavře dostatečně brzy.
Kocáb byl přitom v témže rozhovoru přesnější než jeho vlastní přirovnání: většinu Pavlových prezidentských kroků ocenil a nechtěl po něm, aby se na Národní vykrádal potmě. To je protivná komplikace pro každého, kdo potřebuje mít v debatě buď světce, nebo zločince. Člověk může mít oprávněné výhrady a zároveň uznat zásluhy. Jen se z toho hůř vyrábí titulek, po kterém publikum s chutí rozbije židle.
Letošní program Hradu počítá s kyticí na Národní, návštěvou Činoherního klubu a předáváním Cen Paměti národa. Žádost o dodatečné přijetí do disentu v něm není. Pieta totiž není nábor do klubu lidí, kteří měli vždycky pravdu. Kdyby byla, národní oslavy by se vešly do telefonní budky a ještě by zbylo místo na občerstvení.
Přirovnání k Husákovi by ostatně mohlo projít jednoduchou zkouškou: co se stane člověku, který prezidenta veřejně zesměšní? Kocábova slova vyjdou v médiích a čtenáři se o ně mohou svobodně přít.
Největší slabinou jeho historické paralely je nakonec právě to, že si ji může dovolit.

