Článek
Tento autorský článek satirického magazínu FaktHusty.cz tematicky navazuje na téma publikované serverem Flowee.cz, který se věnoval fenoménu takzvaného „hodného muže“. Nejde o převyprávění ani rozhovor. Jde o vlastní redakční pohled na problém, který možná zná více mužů, než by si byli ochotni připustit.
Někde mezi první omluvou za vlastní názor a desátým souhlasem s něčím, co člověk vůbec nechce dělat, se rodí zvláštní společenský úkaz. Říká se mu hodný muž. Je to tvor mírumilovný, nekonfliktní a mimořádně ochotný. Dokáže vyslechnout cizí problémy, opravit kapající kohoutek, odvézt kamaráda na letiště ve čtyři ráno a ještě poděkovat, že mohl pomoci. Kdyby existovala olympiáda v ustupování, odnášel by si zlaté medaile po kilech.
Na první pohled působí jako ideální partner do života. Nikdy se nehádá. Nikdy nic nechce. Nikdy si nestěžuje. Jenže právě v tom bývá problém. Člověk, který celý život říká ano ostatním, často zapomene, jak zní jeho vlastní ne. A někdy dokonce zapomene i na to, co vlastně chce.
Společnost podobné chování ráda oslavuje. V reklamách, filmech i běžném životě dostává muž často nenápadný návod. Buď hodný. Buď vstřícný. Buď chápavý. Buď k dispozici. Hlavně nikoho nenaštvi. Konflikt je přece něco strašného. V ideálním případě se usmívej i tehdy, když ti někdo právě symbolicky přejel život bagrem.
Muž, který zachraňuje všechny kromě sebe
Problém nezačíná ve chvíli, kdy člověk pomáhá druhým. Pomáhat je normální a lidské. Potíž nastává tehdy, když pomoc ostatním začne být důležitější než vlastní život.
Takový muž bývá neustále v pohotovosti. Kolega potřebuje směnu navíc? Není problém. Kamarád se stěhuje? Jasně. Rodina něco potřebuje? Samozřejmě. Partnerka má nový nápad? Výborně. Když přijde řada na jeho vlastní potřeby, bývá kalendář náhle plný.
Ironií je, že okolí si na podobné chování velmi rychle zvykne.
To, co bylo původně laskavostí, se stane samozřejmostí. Nikdo už nevidí obětavost. Všichni vidí službu, která má fungovat automaticky. Přesně jako internet nebo elektřina.
Mnozí muži pak žijí v přesvědčení, že když budou dostatečně hodní, svět jim to jednou vrátí. Že jejich snaha bude oceněna. Že si někdo všimne všech těch kompromisů, které udělali. Jenže realita bývá krutější než porada bytového družstva. Svět žádné body za nadměrné zavděčování nerozdává.
A tak přichází zklamání. Ne proto, že by byli lidé kolem zlí. Ale proto, že nikdo nedokáže ocenit oběti, o kterých ani neví.
Tichá továrna na frustraci
Zvenčí může takový muž působit klidně. Ve skutečnosti však uvnitř často roste něco úplně jiného. Frustrace.
Každé nevyřčené přání. Každý potlačený názor. Každé sousto spolknutého vzteku. Všechno se ukládá na pomyslnou hromadu. A protože nic z toho nezmizí, jednoho dne začne přetékat.
Pak se lidé diví. Vždyť byl tak hodný. Tak klidný. Tak bezproblémový. Jak je možné, že najednou vybuchl kvůli maličkosti?
Jenže výbuch většinou nevznikne kvůli jedné drobnosti. Je to účet za roky tichého přikyvování. Za stovky situací, kdy člověk raději ustoupil, než aby řekl, co si skutečně myslí.
Není náhoda, že mnoho lidí, kteří se celý život snaží zavděčit ostatním, později bojuje s vyčerpáním, stresem nebo pocitem prázdnoty. Navenek všechno funguje. Uvnitř ale často zůstává nepříjemná otázka. Kde jsem se v tom všem ztratil já?
Omlouváme se, že existujeme
Moderní společnost navíc dokázala posunout umění omlouvání do téměř profesionální úrovně. Někteří lidé se omlouvají za pozdní odpověď, za vlastní potřeby, za nesouhlas, za špatnou náladu a občas téměř i za to, že zabírají kyslík. Hodný muž se v takovém prostředí snadno stane mistrem světa. Když se náhodou ozve, okamžitě přidá vysvětlení. Když odmítne, následují tři omluvy. Když projeví vlastní názor, preventivně zdůrazní, že nikoho nechce urazit. Jenže zdravé vztahy nevznikají z permanentního sebeomezování. Nevznikají z toho, že jeden člověk neustále ustupuje a druhý si na to zvykne. Skutečné vztahy stojí na otevřenosti. A otevřenost občas znamená i nesouhlas.
Říct ne není projev sobectví. Je to schopnost chránit vlastní hranice. Bez nich se totiž člověk stává něčím mezi psychologem zdarma, nonstop zákaznickou linkou a univerzálním řešičem problémů všech lidí v okruhu padesáti kilometrů.
Největší odvaha není být hodný
Společnost často učí lidi, jak být oblíbení. Mnohem méně už je učí, jak být autentičtí.
Být hodný není špatně. Být slušný není slabost. Pomáhat druhým je správné. Jenže ve chvíli, kdy člověk obětuje vlastní identitu ve snaze získat souhlas okolí, začíná platit příliš vysokou cenu. Nikdo totiž nedostane na konci života pohár za největší počet kompromisů. Neexistuje síň slávy pro lidi, kteří nejčastěji potlačili sami sebe. A neudělují se medaile za celoživotní soutěž v zavděčování.
Možná proto stojí za to položit si jednoduchou otázku. Kolik rozhodnutí v našem životě skutečně děláme proto, že je chceme udělat my sami? A kolik jen proto, aby byli spokojeni všichni ostatní?
Protože největší odvaha často nespočívá v tom, že zachráníme celý svět kolem sebe. Někdy spočívá v mnohem obyčejnější věci. Přestat se omlouvat za to, kým jsme, a konečně dát stejnou hodnotu vlastnímu životu, jakou celý život rozdáváme ostatním.
_______________
Použité zdroje: FaktHusty.cz, Flowee.cz