Článek
Česká vláda objevila převratný ekonomický model: Karel Havlíček podnikatelům rozdává naději na zářnou budoucnost, zatímco Alena Schillerová už hledá, kde by se na tu nádheru daly vybrat další peníze.
Jak upozorňují Seznam Zprávy, podnikatelé, které Havlíčkova hospodářská strategie původně nadchla, nyní sledují, jak jejich očekávání narážejí na rozpočtovou realitu. Jeden ministr slibuje méně překážek, druhá zdokonaluje výběr daní, takže vláda připomíná restauraci, kde vám číšník slíbí večeři zdarma, ale účetní mezitím zpoplatní i pohled na jídelní lístek. Česko se tak může stát první zemí na světě, kde hospodářský růst začne slavnostním přestřižením pásky před novou státní pokladnou.
Havlíček přitom svůj ekonomický zázrak pečlivě rozepsal do strategie Česko, země pro budoucnost 2.0, protože jednička zřejmě nebyla dostatečně futuristická. Rychlejší daňové odpisy mají přijít v roce 2028, rozsáhlejší rekvalifikace o rok později, takže podnikatelé mají dost času zestárnout, předat firmy dětem a doufat, že jejich vnuci už nějakou tu reformu skutečně zažijí. Vynikající je zejména představa, že se české hospodářství promění v technologickou velmoc pomocí slibů, které jsou tak vzdálené, že by k jejich hledání bylo vhodné přizvat astronomy. Kdyby se za každou prezentaci budoucí prosperity připisovala koruna do státního rozpočtu, mohl by Havlíček už dávno financovat vlastní kosmický program a ještě by mu zbylo na výrobu pamětních medailí.
Zatímco ministr průmyslu kreslí podnikatelský ráj, ministryně financí se zajímá o možnost vyššího zdanění vybraných odvětví, například bank nebo energetiky. Komedie ovšem dostala další dějství, když Havlíček podle Českých novin ve středu oznámil, že vláda o zavedení sektorových daní momentálně neuvažuje, přestože se o nich ještě o víkendu diskutovalo. V české daňové politice tak zřejmě platí nový fyzikální zákon: daň může současně být i nebýt na stole, dokud někdo neotevře dveře a nezeptá se, kdo ji nakonec zaplatí. Ministerstvo financí by proto mohlo místo daňové kalkulačky začít rozdávat křišťálové koule, v nichž si podnikatelé sami vyvěští, které vládní ujištění přežije příští tiskovou konferenci.
Schillerová navíc prosadila návrat elektronické evidence tržeb v modernizované podobě EET 2.0, kterou ministerstvo financí představuje jako nástroj spravedlivějšího výběru daní a férovějšího podnikání. To je jistě vznešený cíl, pouze načasování působí poněkud komicky, když se slibované podnikatelské úlevy teprve připravují, zatímco důkladnější evidence už má svůj vlastní harmonogram. Český živnostník se tak může těšit na digitální budoucnost, v níž bude jeho pokladna technicky vyspělejší než některé státní úřady a každá prodaná houska prožije pečlivě zdokumentovanou cestu do účetní věčnosti. Pokud by vláda stejnou důslednost věnovala také plnění vlastních hospodářských slibů, musela by si nejspíš pořídit speciální evidenci nesplněných reforem s nepřetržitým provozem a záložním datovým centrem.
Korunu celé podívané nasazuje rozpočtový přístup k vědě, kde se slibované miliardy pro výzkum zatím smrskly na pouhý zlomek původních ambicí. Havlíček by rád modernizoval ekonomiku, Schillerová musí hlídat státní kasu a Andrej Babiš má před sebou pozoruhodný úkol vysvětlit, jak má země technologicky předběhnout svět, když její nejrychleji rostoucí inovací může být počet způsobů, jak získat další daňové příjmy.
Vědcům by se proto mohlo doporučit, aby místo nových technologií konečně vynalezli státní rozpočet, v němž lze současně snížit daně, zvýšit výdaje a ještě si nechat vrátit přeplatek.
Česko tak možná skutečně čeká hospodářský zázrak: Havlíček jednou dodá slíbenou budoucnost, Schillerová na ni mezitím vystaví účet a podnikatelé budou mít jedinou jistotu — než přijde úleva, státní pokladna už bude vědět, kolik za ni vybrat.