Satira: Epsteinův spis znovu míří na Trumpa. Bílý dům zuří

Donald Trump má další nepříjemný problém. Tentokrát mu ho nezpůsobila Čína, evropská cla ani neposlušný prezident některého ze spojeneckých států. Znovu se vynořilo jméno Jeffreyho Epsteina a s ním 53 stran dokumentu, které by si šéf Bílého domu nejraději zřejmě nepřibalil ani na cestu kolem světa.

Jak informoval deník FORUM 24, demokraté z justičního výboru americké Sněmovny reprezentantů zveřejnili zprávu obsahující materiály týkající se jedenácti žen. Pět z nich Trumpa přímo obviňuje ze znásilnění nebo sexuálního napadení. Tato závažná tvrzení nebyla soudně prokázána a prezident je odmítá. Jenže pro muže, který dokáže během jediného projevu vyřešit téměř všechny světové problémy alespoň podle vlastního hodnocení, představuje další návrat Epsteinova jména mimořádně nepříjemnou reklamaci.

Trump umí ze všeho udělat velkolepé představení, ale tentokrát mu scénář píší lidé, kteří se na jeho politickém marketingu rozhodně nechtějí podílet. A prezidentův oblíbený recept na krizovou komunikaci? Pořádně zvýšit hlas, obvinit protivníky a tvářit se, že největší obětí celé záležitosti je opět on sám.

Za zveřejněním dokumentu stojí demokratický kongresman Jamie Raskin, který požaduje jmenování nezávislého zvláštního prokurátora.

Podle oficiální zprávy demokratických členů justičního výboru existují důvody prověřit nejen prezidentovy někdejší kontakty s Epsteinem, ale také postup amerického ministerstva spravedlnosti. Demokraté tvrdí, že některé materiály nebyly zveřejněny v úplnosti a důležité okolnosti zůstávají neobjasněné. Podezření ze zatajování však samo o sobě není důkazem, že se tak skutečně stalo. Právě proto má smysl nezávislé vyšetřování, nikoli další soutěž politických tiskových mluvčích. Představme si ovšem Trumpův svět, v němž by se všechny nepříjemné otázky daly vyřídit prostřednictvím jeho slavného obchodního talentu. Za drobný příplatek dostanete tiskové prohlášení, za vyšší částku slavnostní popření a v prezidentském balíčku Deluxe rovnou prohlášení, že celá kauza je největším spiknutím v dějinách lidstva.

Škoda jen, že pravda nefunguje jako luxusní hotel. Nedá se přestavět podle představ majitele a nepohodlné svědky nelze jednoduše vystěhovat na jiné patro.

Zvláštní pozornost zasluhuje výpověď bývalé švýcarské královny krásy Beatrice Keulové. Ta podle amerického magazínu People nově popsala tvrzené znásilnění v newyorském hotelu Plaza v roce 1993. Keulová uvádí, že se s Trumpem setkala během soutěže krásy a do jejího příběhu vstupuje také Epstein. Jde o její obvinění, nikoli o soudně potvrzený skutkový děj. Přesto takové svědectví nelze odbýt posměchem ani automaticky označit za bezvýznamné jen proto, že se týká mocného politika. A právě zde se rozpadá pozlátko amerického světa milionářských večírků, soutěží krásy a společenských známostí. Všude naleštěný mramor, luxusní apartmá, drahé obleky a úsměvy mužů přesvědčených, že jim patří celý svět. Jenže pod tímto blyštivým povrchem se objevují příběhy žen, které popisují naprosto odlišnou zkušenost. Je fascinující, jak snadno se dá v prostředí nejbohatších lidí světa hovořit o úspěchu, prestiži a společenské elitě, zatímco otázka osobní odpovědnosti najednou vyžaduje nekonečné vysvětlování. Luxus totiž dokáže zakrýt téměř všechno. Kromě skutečnosti, že i muž v nejdražším obleku musí odpovídat na stejné otázky jako kdokoli jiný.

Bílý dům mezitím zvolil tradiční obrannou strategii: žádné z obvinění neuznává a zveřejněnou zprávu označuje za politicky motivovaný útok demokratů před listopadovými volbami do Kongresu.

Mluvčí prezidenta Lauren Bisová odmítla všechna tvrzení jako nepravdivá a připomněla Trumpovo tvrzení, že Epsteina v minulosti vykázal ze svého klubu Mar-a-Lago. Politické načasování zprávy je nepochybně relevantní. Američany čekají 3. listopadu volby a demokraté mají zjevný zájem dostat prezidentovy kontroverze do centra veřejné debaty. Jenže ani předvolební motivace automaticky nevyvrací konkrétní svědectví. To by byla až příliš pohodlná demokracie! Stačilo by každé nepříjemné odhalení označit za práci opozice, následně obvinit novináře z nepřátelství a nakonec slavnostně oznámit vlastní vítězství nad pravdou. V takovém systému by politik nemusel odpovídat na žádnou otázku. Pouze by pokaždé zjistil, kdo ji položil, a okamžitě dotyčného prohlásil za nepřítele republiky. Trumpův komunikační aparát tak znovu předvádí pozoruhodné umění: místo vysvětlení obsahu závažných tvrzení dokáže proměnit celou debatu v další politickou bitvu o to, kdo je větší padouch.

Největší paradox celé aféry spočívá v samotném vztahu Trumpa a Epsteina. Jejich někdejší společenské kontakty jsou doložené, ale osobní známost sama o sobě neprokazuje účast na trestné činnosti. Prezident dlouhodobě odmítá, že by věděl o Epsteinově sexuálním zneužívání dívek nebo se na něm podílel.

Právě rozdíl mezi doloženými kontakty, jednotlivými obviněními a prokázanými skutky však musí zůstat základem každého seriózního vyšetřování. Jenže americká politická kultura si zřejmě oblíbila úplně jinou disciplínu. Jedna strana má tendenci považovat zveřejnění dokumentu téměř za hotový rozsudek, druhá by nejraději veškeré nepříjemné otázky pohřbila pod horou tiskových prohlášení.

Mezi oběma tábory se pak ztrácí elementární požadavek, aby se s důkazy zacházelo poctivě a aby se se svědky jednalo důstojně.

Trump si mezitím může dál budovat pověst neporazitelného politického bojovníka. Jen by bylo vhodné připomenout, že skutečná síla prezidenta nespočívá v tom, kolik protivníků dokáže urazit během tiskové konference. Pozná se také podle toho, zda jeho úřad umožní nezávisle prověřit závažná podezření, aniž by se z vyšetřování stala předem připravená televizní fraška.

V celém příběhu existuje něco mnohem důležitějšího než Trumpovo politické přežití, volební ambice demokratů nebo další bouřlivý souboj amerických médií. Jsou to ženy, jejichž výpovědi si zaslouží důkladné a nestranné prověření. Každý člověk má právo na presumpci neviny, včetně prezidenta Spojených států.

Stejně zásadní je však právo lidí, kteří tvrdí, že se stali oběťmi sexuálního násilí, být vyslechnuti bez zastrašování a veřejného ponižování.

Protože moc, bohatství ani prezidentská funkce nesmějí rozhodovat o tom, čí svědectví bude bráno vážně. Donald Trump může nechat postavit další mrakodrap, uspořádat tisíc mítinků a obklopit se lidmi, kteří mu budou každý den potvrzovat jeho vlastní výjimečnost. Nedokáže však pouhým prohlášením odstranit otázky, na které dosud nebyly dány přesvědčivé odpovědi. Ať nezávislé vyšetřování nakonec dospěje k jakýmkoli závěrům, musí se řídit důkazy, nikoli mocenskými zájmy. Právě to je skutečná zkouška americké spravedlnosti. Jestliže totiž společnost začne rozlišovat mezi obyčejným člověkem a prezidentem i v právu na pravdu, pak už nebude největším skandálem samotné zveřejnění obvinění. Bude jím představa, že dostatečně mocný muž si může dovolit nechat je navždy bez odpovědi.