Cookies přijmete jedním tlačítkem. Odmítnutí připomíná maturitu z internetu

Český Úřad pro ochranu osobních údajů má přitom v tom nejdůležitějším docela jasno. Ve svých odpovědích k používání cookies uvádí jako vhodné řešení tlačítka pro souhlas i nesouhlas ve stejné vrstvě a ve srovnatelném vizuálním provedení. Jinými slovy, ochrana soukromí nemá být internetová úniková hra, v níž je zelený východ dobře osvětlený a druhé dveře projektant zapomněl označit.

V dopravě, cestování a doručování působí podobné digitální překážky obzvlášť pikantně. Člověk přichází na web kvůli jízdence, odjezdu, ubytování, odbavení nebo poloze zásilky a ještě před samotnou službou může dostat malou vstupní prověrku ze správy osobních preferencí. Moderní cestování zkrátka začíná ještě před nádražím.

Neznamená to, že tak vypadá každá internetová stránka. Řada provozovatelů nabízí odmítnutí přímo a srozumitelně. Satirický problém začíná tam, kde je souhlas pohodlný jako eskalátor, zatímco cesta k nesouhlasu dostane schody, chodbu a nenápadné dveře označené slovem „nastavení“.

Právě tady přestává být vzhled lišty pouhou estetickou drobností. Jestliže uživatel snadno vidí možnost všechno povolit, zatímco opačnou volbu musí hledat, rozklikávat nebo luštit, rozdíl v pohodlí může ovlivnit jeho rozhodnutí. Tlačítko tedy není jen barevný obdélník; v jistém smyslu je to malý výhybkář lidské pozornosti. Největší ironie spočívá v tom, že cookie lišta není povinným uvítacím ceremoniálem každého webu. ÚOOÚ výslovně vysvětluje, že pokud stránka používá pouze technické cookies, samotnou lištu nepotřebuje, ačkoli případná informační povinnost může zůstat. Internet tedy opravdu může fungovat i bez toho, aby návštěvník při každém vstupu skládal přísahu na analytiku.

Na druhé straně netechnické cookies, pro jejichž použití je souhlas potřeba, mají podle českého úřadu zůstat deaktivované, dokud jej člověk skutečně neudělí. Zavření dialogu, nečinnost ani prosté pokračování nejsou kouzelným zaříkadlem znamenajícím „ano“. Mlčení uživatele není digitální verze podpisu krví.

Pokud se tedy odmítnutí ukrývá pod podrobnější volbou, vzniká přesně ten druh absurdity, který si o satiru říká sám.

Souhlas zvládnete před ranní kávou; nesouhlas může vyvolat pocit, že potřebujete seminář z terminologie, pevné nervy a volné odpoledne. Přitom cílem nemá být ověřit počítačovou gramotnost návštěvníka, ale získat jeho skutečnou volbu.

Samostatnou kapitolou jsou barvy, velikosti a kontrast.

Výrazné potvrzení vedle opticky potlačené alternativy dokáže z jednoduchého rozhodnutí vytvořit malé psychologické nádraží, kde šipka k jednomu nástupišti svítí přes celou halu a druhá je napsaná tužkou u automatu na kávu.

Že nejde o nově objevenou drobnost, připomněl už v lednu 2022 iROZHLAS ve svém článku o tehdejším zavádění nových českých pravidel. Text upozorňoval právě na takzvané dark patterns a na vizuální prvky, které mohou uživatele postrkovat k souhlasu. Internetová maturita tedy rozhodně není letošní vynález.

Ještě podrobněji se na praktiky kolem lišt podíval Evropský sbor pro ochranu osobních údajů. Jeho Cookie Banner Taskforce ve zprávě z roku 2023 řešila mimo jiné chybějící odmítnutí, předem zaškrtnuté možnosti, klamavé odkazy i barvy tlačítek. Z malého proužku na monitoru se tak stal dokument na několik kapitol, což je samo o sobě půvabná evropská pointa.

Zvlášť důležitý je závěr týkající se chybějící možnosti odmítnout cookies. Velká většina dozorových orgánů zapojených do pracovní skupiny považovala situaci, kdy je nabízena možnost souhlasu, ale nikde není odpovídající možnost nesouhlasit, za neslučitelnou s požadavky na platný souhlas. Ani Evropa tedy neříká, že „ano“ má být dálniční známka a „ne“ orientační běh.

Další položkou byly předem zaškrtnuté volby. Ty podle pracovní skupiny platný souhlas nevytvářejí. Princip je vlastně téměř podezřele lidský: nejdřív se člověk rozhodne a potom se něco zapne, nikoli obráceně.

Sbor se věnoval také odmítacím odkazům schovaným v běžném textu nebo umístěným mimo prostor s hlavními tlačítky. Pokud takové provedení dostatečně neupozorní průměrného uživatele na alternativu, pracovní skupina ho mezi příklady vedoucí k platnému souhlasu nezařadila. Digitální soukromí tedy nemá fungovat jako soutěž „Najdi šedé písmo na šedém pozadí“. U barev a kontrastu je ale potřeba ubrat satirický plyn a zachovat přesnost. Evropská pracovní skupina neprohlásila automaticky každé barevně rozdílné tlačítko za protiprávní; konkrétní vzhled se musí hodnotit případ od případu. Ani regulátor proto nechodí internetem s univerzálním vzorníkem zakázané zelené. Pro cestujícího je tato debata mnohem méně akademická, než se může zdát. Rezervace dopravy, hledání ubytování, kontrola odjezdu či sledování doručení jsou úkony, při nichž člověk obvykle nepřichází studovat datovou architekturu stránky. Potřebuje informaci nebo službu, nikoli vedlejší kvalifikaci správce souhlasů.

Je také dobré nezaměňovat dvě rozdílné věci: první odmítnutí a pozdější odvolání již uděleného souhlasu. GDPR u odvolání stanoví, že má být stejně snadné jako souhlas udělit. Soukromí zkrátka nemá mít jednosměrnou jízdenku.

Cookies samy o sobě nejsou podvodný mechanismus ani digitální škůdce. Jde o technologii, která může sloužit různým účelům, a právě účel je pro pravidla zásadní. Udělat ze všech cookies jednoho internetového padoucha by bylo stejně přesné jako obvinit všechny kufry na letišti z pašování.

U služeb souvisejících s cestou nebo objednávkou mohou být některé informace technicky nezbytné pro funkci, kterou si člověk výslovně vyžádal. Právě pro nezbytné technické ukládání existuje výjimka ze souhlasu. Kvůli základnímu fungování služby proto není nutné pořádat plebiscit pokaždé, když se načte stránka.

Netechnické využití je jiná kolej. Analytické, reklamní či jiné volitelné účely nelze jednoduše převléknout za nezbytný chod jen proto, že by provozovateli přišly užitečné. Slovo „nezbytné“ není kouzelný kabát, do kterého se vejde všechno, co má rádo statistiky. Kategorie dopravy a doručování navíc na právních principech nic nemění. Web prodávající cestu nebo umožňující sledovat balík nedostává zvláštní povolení zjednodušit souhlas tím, že zkomplikuje nesouhlas. Rychlost služby a svoboda volby nejsou soupeři o poslední sedadlo.

A pak je tu možnost rozhodnutí změnit. Jestliže je zpracování založené na souhlasu, uživatel nesmí být uvězněn ve vlastní dřívější volbě jen proto, že správné menu později připomíná technickou místnost v suterénu. Právo odejít má smysl jen tehdy, když se dají najít dveře.

Právě zde je propast mezi právní teorií a obyčejným používáním internetu nejlépe vidět. Formálně nabídnout možnost nestačí, pokud je rozhraní navrženo způsobem, který člověka zřetelně postrkuje opačným směrem.

Svobodná volba potřebuje především prostor být skutečně svobodná.

Provozovatelé přitom nemusí z webů dělat asketické stránky roku 1998. Mohou měřit, nastavovat a pracovat s různými technologiemi v mezích pravidel. Jen by z návštěvníka neměli vyrábět soutěžícího, který za cenu soukromí získá bonusové kolo v podobě rychlého vstupu na požadovanou stránku.

Evropská debata se mezitím posunula dál. Studie Evropského parlamentu zveřejněná v červenci 2026 rozebírá probíhající návrh Digital Omnibus také z pohledu pravidel pro přístup k zařízení a cookies, včetně myšlenky signálů nastavených na úrovni prohlížeče. Dnešní labyrint se tak paradoxně stal natolik úspěšným, že Evropa diskutuje, jak ho zkrátit.

Už samotná snaha přesunout část rozhodování do centrálnějšího nastavení ukazuje, kam problém dospěl. Člověk měl dostat kontrolu a výsledkem nesmí být kontrola člověka pomocí nekonečných dialogových oken.

Ani případná budoucí reforma však nezmění prostou podstatu věci. Jestliže digitální služba žádá rozhodnutí, odmítnutí nemá být trestem za to, že uživatel četl pozorněji než ostatní.

Při cestě vlakem, autobusem či letadlem nechceme před zobrazením potřebné informace absolvovat přijímací řízení z digitálního soukromí. Technologie má cestu zjednodušit, ne přistavět před nástupiště přepážku s testem pozornosti.

Totéž platí ve chvíli, kdy někdo pouze kontroluje, kde se nachází zásilka. Mezi člověkem a obyčejnou informací nemusí stát malý administrativní olympijský víceboj. Soukromí je nenápadné právě proto, že jeho ztrátu většinou neuslyšíme, neuvidíme ani neucítíme okamžitě. O to důležitější je, aby rozhodování o něm nebylo postavené na únavě, spěchu nebo naději, že člověk nakonec rezignuje a stiskne nejvýraznější tlačítko.

Digitální doprava umí během několika sekund prodat jízdenku, najít spoj a ukázat cestu balíku přes půl republiky. Jestliže stejný internet nedokáže stejně jednoduše přijmout jedno obyčejné „ne“, problém už dávno není v uživateli, který údajně neumí klikat, ale v cestě, kterou jsme mu před ono tlačítko postavili.