Článek
Ruský hokej právě dostal pořádnou sprchu. Tentokrát nikoli ze stropního zavlažování stadionu, ale rovnou od šesti evropských reprezentací.
Češi, Finové, Švédové, Norové, Dánové a Lotyši odmítají nastoupit proti ruské sborné, dokud pokračuje válka na Ukrajině. Prezident Českého hokeje Alois Hadamczik v úterý 3. listopadu potvrdil připojení k mezinárodnímu bojkotu. Jak aktuálně informovaly Novinky.cz, rozhodnutí přichází poté, co sportovní arbitráž povolila návrat ruských reprezentací na světové šampionáty. V Moskvě si už nejspíš představovali slavnostní návrat, fanfáry, vítězné góly a medaile. Jenže nastala drobná organizační nepříjemnost: ostatní odmítají hrát. Rusko tak možná bude muset objevit nový druh hokeje, při kterém si samo vhodí puk, samo nastřílí branky a nakonec samo sobě slavnostně předá pohár. Vlastně ideální soutěž pro každého, kdo chce rozhodovat o pravidlech a zároveň nikdy neprohrát.
Arbitráž povolila hokej. Svědomí ale nemá rozhodčího
Sportovní arbitrážní soud CAS v pátek 30. října rozhodl, že ruské týmy mohou zpět do soutěží pořádaných Mezinárodní hokejovou federací.
Ta ve svém oficiálním stanovisku vyjádřila zklamání a upozornila, že bezpečnostní rizika ani praktické překážky tím nezmizely. Jenže v ruském sportovním výkladu by zřejmě bylo nejpohodlnější, kdyby se svět na několik hodin tvářil, že žádná válka neexistuje. Na stadionu se bude hrát, tribuny zatleskají a po závěrečné siréně se všechno vrátí do normálu. Akorát na Ukrajině se mezitím žádná siréna v takovém významu neozývá. Tam její zvuk znamená nebezpečí, nikoli konec třetiny.
Představa, že stačí ruským reprezentantům obléknout dresy a tím vymazat politický význam jejich účasti, připomíná poněkud nepovedený kouzelnický trik. Válečnou realitu neschováte pod hokejový svetr, i kdybyste ho natáhli přes celé Rudé náměstí.
Sborná chce do Ostravy. Jenže česká hranice není mantinel
Největší diplomatický cirkus se nyní přesouvá do Ostravy, která má v lednu hostit světový šampionát hokejistek do osmnácti let.
Podle serveru iSport.cz už český svaz řeší možnost neudělení víz ruskému týmu a ve hře je dokonce vzdání se pořadatelství. Česká pravidla totiž nadále omezují vstup ruských sportovních reprezentací. Takže zatímco sportovní arbitráž otevřela sborné dveře do mezinárodních soutěží, české úřady mají pořád v rukou klíče od hranic. Představme si tu absurditu: ruská delegace dorazí s rozhodnutím soudu, připravenými bruslemi a sebevědomím vítěze, jenže se ukáže, že jí chybí základní cestovní doklad. Žádný problém! Moskva může navrhnout, aby se kontrola na letišti rozhodovala samostatnými nájezdy. A když neuspěje ani tam, jistě se najde někdo, kdo označí pasovou kontrolu za nepřípustné zasahování do sportu.
V celé této grotesce je ovšem jedna skutečnost, před kterou nelze uhnout ani nejdokonalejší hokejovou kličkou. Jednotliví ruští sportovci nejsou automaticky viníky války, kterou rozpoutalo vedení jejich země. Jenže státní reprezentace nepředstavuje pouze soubor jednotlivců s bruslemi. Nese také symboliku země, za kterou nastupuje, a její účast se odehrává v konkrétní mezinárodní situaci. Odmítání zápasů proto není jen otázkou sportovního výsledku, ale také postoje národních federací k pokračující agresi. A právě tady končí legrace. Zatímco se řeší, zda ruská sborná dostane příležitost bojovat o zlaté medaile, ukrajinské děti přicházejí o školní roky, domovy i své nejbližší. Jejich rodiče nepotřebují sledovat další diplomatický zápas o pravidla šampionátu. Potřebují jediné: aby mohli večer uložit děti do postele bez strachu, že ji během noci zasáhne raketa.
Ruská reprezentace se možná jednou vrátí na světový led a získá další poháry. Ale žádný rozhodčí, žádná zlatá medaile ani sebehlasitější vítězná hymna nevrátí život lidem, kteří zemřeli během války. A jestli se má někde konečně ozvat rozhodující píšťalka, pak ne na hokejovém stadionu. Měla by ukončit ruskou agresi na Ukrajině. Protože tam se už příliš dlouho nehraje o body, ale o lidské životy. A mrtvým žádné prodloužení nepomůže.