Rozdělit Rusko po válce s NATO? Analytik navrhl radikální scénář

Americký analytik Michael Rubin otevřel mimořádně tvrdou debatu o tom, co by mělo následovat, pokud by Rusko rozšířilo válku proti Ukrajině na území členského státu NATO a následný konflikt prohrálo. Ve svém komentáři pro 19FortyFive dochází k závěru, že pouhá změna vedení v Moskvě by podle něj nemusela stačit a že by se mezinárodní společenství mělo zabývat i samotnou budoucností Ruské federace.

Rubinův návrh je radikální právě tím, že nekončí u příměří, bezpečnostních záruk nebo poválečných reparací.

Uvažuje o rozdělení Ruska na čtyři až pět samostatných států a současně připouští, že některé sousední země by mohly otevřít otázku území, o která v minulosti přišly. To je ovšem jeho politická teze, nikoli plán americké vlády, Pentagonu nebo Severoatlantické aliance.

Toto rozlišení je pro celý text zásadní. Proč?!

Rubin popisuje hypotetický vývoj po hypotetické válce a řadu budoucích kroků formuluje jako vlastní doporučení; nepřináší důkaz, že by NATO připravovalo rozdělení Ruska nebo že by některý spojenecký stát takovou strategii schválil. Seriózní interpretace proto musí oddělit skutečný bezpečnostní rámec od autorovy představy o poválečném uspořádání.

V jádru Rubinovy argumentace stojí přesvědčení, že případný konflikt s NATO by nemusel začít klasickou pozemní invazí.

Ve svém textu zmiňuje možnost omezeného úderu, kybernetické operace, dronového útoku nebo jiné formy tlaku, která by zkoušela soudržnost Aliance a její ochotu reagovat. Ani v tomto bodě však nejde o popis konkrétního známého plánu Moskvy, ale o scénář, s nímž analytik pracuje.

Právní a politický význam takové situace vysvětluje NATO ve svém oficiálním výkladu článku 5. Ozbrojený útok na jednoho člena je považován za útok na všechny, jednotliví spojenci však přijímají taková opatření, která považují za nezbytná; pomoc tedy může, ale nemusí zahrnovat použití ozbrojené síly. Aliance zároveň uvádí, že významný kybernetický nebo hybridní útok může být za určitých okolností posouzen jako ozbrojený útok. Rubin na této nejistotě staví další část své úvahy. Domnívá se, že pokud by Moskva testovala hranici kolektivní obrany a narazila na slabou odpověď, mohla by tlak stupňovat. To je analytický soud, nikoli ověřená předpověď, a právě proto jej nelze převádět do oznamovacího způsobu jako něco, co se nevyhnutelně stane.

Současná oficiální politika NATO zároveň ukazuje, že Aliance svůj účel vymezuje jinak než Rubinův poválečný projekt. Ankarská summitová deklarace NATO z 8. července 2026 znovu potvrzuje závazek kolektivní obrany, označuje Rusko za dlouhodobou hrozbu euroatlantické bezpečnosti a zdůrazňuje podporu svobodě, suverenitě a územní celistvosti Ukrajiny. Rozdělení Ruské federace mezi deklarovanými cíli uvedeno není.

Právě zde vzniká největší rozdíl mezi oficiální strategií a Rubinovým komentářem. NATO posiluje odstrašení a obranu vlastního území, zatímco americký analytik přemýšlí o tom, jak by se měl změnit poražený protivník po válce. Jedno tedy popisuje současnou politiku Aliance, druhé představuje individuální návrh na možný poválečný pořádek.

Každá podobná úvaha naráží na jaderný rozměr vztahu mezi Ruskem a NATO. Rubin ve svém textu připouští možnost, že by přímý střet mohl přerůst v použití taktických jaderných zbraní, a rozvíjí i konkrétní scénáře možných cílů. Tyto pasáže je nutné chápat výhradně jako jeho spekulativní model, nikoli jako informaci o skutečných operačních plánech některé ze stran.

Samotná velikost ruského jaderného arzenálu je naproti tomu doložitelný fakt. Podle SIPRI Yearbook 2026 mělo Rusko v lednu 2026 celkový inventář přibližně 5 420 jaderných hlavic, z toho asi 4 400 ve vojenských zásobách; Spojené státy měly celkový inventář přibližně 5 042 hlavic. Rusko a USA společně držely zhruba 83 procent světových jaderných hlavic ve vojenských zásobách. SIPRI současně upozorňuje, že jaderná rizika zvyšuje modernizace arzenálů, oslabování režimu kontroly zbrojení a rostoucí možnost chybného vyhodnocení krize. To je podstatnější než snaha předpovědět, které konkrétní město by se mohlo stát cílem útoku. V jaderném konfliktu totiž nelze spolehlivě předem určit, zda by se první použití podařilo politicky a vojensky udržet v omezeném rozsahu. Právě proto je třeba odmítnout falešný pocit přesnosti, který mohou vytvářet názvy měst, typy hlavic nebo předem načrtnuté sekvence odvety. Veřejně dostupné informace nedokládají, že by Rusko mělo v hypotetickém konfliktu použít jadernou zbraň proti konkrétnímu členskému státu, ani že by NATO odpovědělo úderem na předem určený ruský cíl. Taková tvrzení patří do scénářové analýzy, nikoli mezi fakta.

Rubinův návrh je proto nejzávažnější nikoli kvůli vojenským detailům, ale kvůli tomu, co požaduje po skončení předpokládané války. Tvrdí, že sjednocené Rusko představuje dlouhodobý problém pro evropskou bezpečnost, a z této premisy odvozuje myšlenku jeho trvalého rozdělení. V jeho představě by vznikly čtyři nebo pět menších států, které by současně potřebovaly nové mezinárodní bezpečnostní záruky.

Mezi zeměmi, které by podle Rubina mohly otevřít otázku historicky ztracených území, jmenuje Finsko, Polsko, Ukrajinu a Japonsko.

Samotné uvedení těchto států však nelze chápat jako existenci jejich společného požadavku nebo připraveného diplomatického postupu. Jde o autorovu konstrukci a každý případ by měl odlišné historické, právní i politické okolnosti.

Nejpevnější právní bod celé debaty poskytuje Charta Organizace spojených národů. Její článek 2 staví mezinárodní vztahy na svrchované rovnosti států, mírovém řešení sporů a zákazu hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti či politické nezávislosti jiného státu. Vojenská porážka proto sama o sobě nevytváří automatické právo vítězů libovolně překreslit hranice poražené země.

To neznamená, že státní hranice jsou navždy neměnné. Mohou se měnit dohodou, v důsledku rozpadu státu, sjednocením nebo jiným legitimním politickým procesem. Právně i politicky je však zásadní rozdíl mezi změnou, která vznikne souhlasem či vnitřním vývojem, a územním uspořádáním vnuceným zvnějšku pouze na základě vojenské převahy.

Rubin jako historickou analogii připomíná rozpad Rakouska-Uherska po první světové válce.

Takové srovnání může posloužit k otevření debaty o rozpadu mnohonárodních říší, ale nedává automatický návod pro současnost.

Evropa roku 1919, dnešní mezinárodní právo, struktura Ruské federace i existence rozsáhlého jaderného arzenálu vytvářejí podmínky, které se od tehdejšího poválečného uspořádání zásadně liší.

Stejný problém se objevuje při srovnávání dnešního Ruska s někdejším Sovětským svazem. SSSR se na konci roku 1991 rozpadl na patnáct mezinárodně uznaných států, avšak proces nevznikl jako jednoduché poválečné rozdělení vnějšími mocnostmi.

Šlo o politický rozklad svazového systému, vyhlášení nezávislosti republik a následné řešení složitých otázek nástupnictví, majetku, hranic i bezpečnosti.

Jednou z nejnaléhavějších otázek po zániku Sovětského svazu byly jaderné zbraně rozmístěné mimo území Ruska. Jak ve svém historickém přehledu připomíná Office of the Historian amerického ministerstva zahraničí, Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán se v Lisabonském protokolu z roku 1992 zavázaly k plnění závazků START I a k řešení jaderného dědictví bývalého Sovětského svazu. Spojené státy se následně prostřednictvím programu Cooperative Threat Reduction podílely na zabezpečení a demontáži části sovětského arzenálu. Tato zkušenost ukazuje, proč by případný rozpad dnešní Ruské federace nebyl pouze otázkou nových vlajek a hranic. Okamžitě by vyvstala kontrola nad jadernými hlavicemi, nosiči, základnami, velitelskými systémy a sklady. Vedle toho by bylo nutné řešit federální majetek, dluh, ozbrojené síly, energetickou infrastrukturu, občanství a fungování dopravních sítí na prostoru sahajícím přes jedenáct časových pásem.

Rubin předpokládá, že nové státy by potřebovaly bezpečnostní záruky, mimo jiné kvůli možné snaze Číny využít mocenského vakua na Sibiři. Tuto část jeho argumentu je však třeba opět přesně označit jako preventivní úvahu, nikoli jako doložený čínský plán na zabrání ruského území. Žádný z použitých podkladů takový konkrétní záměr Pekingu neprokazuje.

Stejně tak nelze automaticky předpokládat, že obyvatelé jednotlivých ruských regionů chtějí vznik několika nových států. Ruská federace zahrnuje republiky, kraje, oblasti a další federální subjekty s odlišnou historií, jazykovým prostředím, ekonomikou a vztahem k centru. Z těchto rozdílů samotných však nelze vyvodit hranice budoucích zemí ani jejich politickou vůli.

Praktický problém je ještě širší: Rubin neurčuje, jak by měly být čtyři či pět nástupnických států přesně vymezeny.

Nenabízí mapu s právně zdůvodněnými hranicemi, mechanismus jejich schválení ani postup pro rozdělení institucí a strategických prostředků. Jeho návrh tak zůstává především politickým argumentem o žádoucím výsledku, nikoli proveditelným plánem transformace.

Zvláštní opatrnost vyžaduje spojování obnovení mezinárodně uznaných hranic Ukrajiny s jinými historickými územními spory. Valné shromáždění OSN odsoudilo pokus Ruska anektovat Doněckou, Luhanskou, Chersonskou a Záporožskou oblast a vyzvalo Moskvu ke zvrácení těchto kroků. Jak dokládá oficiální záznam OSN k rezoluci ES-11/4, ukrajinský případ má konkrétní současný mezinárodněprávní rámec, který nelze bez dalšího přenést na všechny historické hranice v Eurasii.

Poválečné uspořádání by navíc muselo důsledně oddělovat odpovědnost státu od odpovědnosti konkrétních osob.

Reparace, trestní stíhání válečných zločinů, návrat okupovaných území, změna politického režimu a zánik samotné federace nejsou jedna a táž věc. Každá z těchto otázek má jiné právní podmínky a jiný mechanismus rozhodování.

Rubinův komentář tak ve skutečnosti otevírá dvě debaty najednou. První se týká toho, zda by NATO dokázalo odradit Rusko od útoku na členský stát a jak by v případě napadení fungovala kolektivní obrana; druhá je mnohem spornější a ptá se, zda by vítězství ve válce mělo být spojeno se změnou samotné existence a územní struktury poraženého Ruska. Oficiální dokumenty Aliance zatím vymezují její úkol jako obranu spojeneckého území, odstrašení a podporu ukrajinské suverenity, nikoli jako projekt rozdělení Ruské federace.

Právě přesnost je u podobného tématu důležitější než dramatické předpovědi. Evropa už čelí válce vyvolané ruskou invazí na Ukrajinu a další posun ke konfrontaci mezi Ruskem a NATO by znamenal nesrovnatelně vyšší riziko.

V prostředí dvou největších jaderných arzenálů na světě může mít chybný odhad důsledky, které nelze po prvním výstřelu jednoduše vrátit zpět.

Debata o budoucnosti Ruska proto nesmí zastínit základní bezpečnostní úkol: zabránit tomu, aby k přímé válce mezi Ruskem a NATO vůbec došlo. Věrohodné odstrašení má smysl právě tehdy, pokud protivník uvěří, že útok nepřinese výhodu, ale zároveň zůstane otevřen prostor pro krizovou komunikaci. Síla a opatrnost zde nejsou protiklady; v jaderném věku musí fungovat současně. Rubinův návrh může být čten jako varování, že poválečný mír nelze redukovat na pouhé zastavení palby. Nemůže však být vydáván za rozhodnutí Washingtonu, Bruselu ani členských států NATO, protože nic takového veřejné dokumenty nedokládají. O to důležitější je držet se faktů právě ve chvíli, kdy politická představivost sahá až k překreslení největší země světa.

Nejvážnější poselství celé debaty tak neleží v barevných čarách na hypotetické mapě. Leží v otázce, zda Evropa dokáže vytvořit bezpečnostní řád, v němž agrese nebude odměněna a zároveň nebude nutné znovu rozhodovat o hranicích pod tlakem raket, mobilizace a jaderných hrozeb.

Pokud by někdy skutečně došlo k válce Ruska s NATO, cena chybných rozhodnutí by se neměřila jen územím, ale lidskými životy v měřítku, které si dnešní politická debata nesmí dovolit banalizovat.