Článek
Tématu se věnoval portál HistoryPlus, který připomněl tragické události spojené s ostrovem Nazinskij v Tomské oblasti. Experiment sovětského režimu z roku 1933 měl přispět k osídlení odlehlých oblastí Sibiře, místo toho však skončil humanitární katastrofou, jež si vyžádala tisíce obětí.
Stalinův plán na osídlení Sibiře skončil katastrofou
Na počátku roku 1933 předložil tehdejší šéf sovětské tajné policie Genrich Jagoda plán rozsáhlého přesídlení až dvou milionů lidí označovaných režimem za nežádoucí. Cílem bylo podle návrhu snížit náklady na vězeňský systém a současně osídlit neobydlené části Sibiře. Projekt získal podporu Josifa V. Stalina a následně jej schválila také Rada lidových komisařů.
Pilotním místem se stal ostrov Nazinskij na řece Ob v Tomské oblasti. V květnu 1933 sem byly postupně dopraveny tisíce lidí. Nešlo pouze o politické vězně, ale také o osoby odsouzené za běžnou kriminalitu včetně násilných trestných činů.
Už samotný přesun představoval pro deportované extrémní zátěž. Na přibližně desetidenní cestu dostávali pouze minimální příděl chleba, což vedlo k násilnostem mezi vězni. Silnější si přivlastňovali zásoby slabších a ještě před příjezdem do cílové oblasti zemřely desítky lidí. Mnozí další dorazili na místo ve stavu krajního vyčerpání.
Hlad, nemoc a kanibalismus
První skupina deportovaných dorazila na ostrov 18. května 1933. Přestože plán počítal se založením zemědělské osady, lidé zde nedostali prakticky žádné prostředky potřebné k přežití. Chybělo osivo, nářadí, přístřeší i dostatek potravin.
Jedinou větší zásobou byly přibližně dvě tuny mouky. Bez vybavení na její zpracování ji vyhnanci rozmíchávali ve vodě z řeky Ob, což přispívalo k šíření nemocí včetně úplavice. Situace se dále zhoršila po příjezdu dalších zhruba 1 200 deportovaných.
Nedostatek jídla postupně vedl k naprostému rozpadu základních pravidel soužití. Nejprve byly konzumovány ostatky lidí, kteří zemřeli hladem nebo nemocemi. Později začalo docházet také k vraždám motivovaným snahou získat potravu. Podle výpovědí přeživších se obětí stávali především zesláblí lidé. Svědectví popisují i mimořádně brutální násilí páchané na ženách.
Útěk z ostrova byl prakticky nemožný. Břehy střežili ozbrojení vojáci a lidé, kteří se pokusili uprchnout, byli podle dochovaných svědectví zastřeleni.
Vyšetřování odhalilo rozsah tragédie
Informace o katastrofálních poměrech se postupně dostaly k sovětským úřadům.
V červenci 1933 vypracoval komunistický funkcionář Vasilij Věličko podrobnou zprávu popisující situaci na ostrově. Na jejím základě bylo rozhodnuto osadu uzavřít a přeživší převézt do jiných lokalit.
Podle Věličkovy zprávy přežila z původního počtu deportovaných necelá třetina lidí. Když se na ostrov později vrátil, zaznamenal další otřesná zjištění. Místní obyvatelé podle jeho svědectví nacházeli při sběru lesních plodů lidské ostatky a opuštěné chatrče plné kosterních pozůstatků. Události na ostrově Nazinskij dnes historici označují za jednu z nejtragičtějších epizod sovětských represí třicátých let. Případ bývá připomínán jako varovný příklad důsledků násilné kolektivizace, deportací a nerealistických plánů totalitního režimu, které vedly k rozsáhlému lidskému utrpení.
_______________
Použité zdroje: Historyplus.cz