Článek
Na tokijském letišti Haneda nastupují do služby humanoidní roboti Unitree G1 od čínské firmy Unitree Robotics. Mají radit cestujícím, ukazovat cestu k terminálu a tvářit se přívětivěji než personál po dvanácté hodině bez pauzy.
Je to pokrok, to bez diskuze. Jenže je tu jedna otázka, kterou zatím nikdo nahlas nevyslovil: v čem vlastně ti roboti chodí? Přesněji, chodí vůbec v něčem?
Přehlížený problém
Unitree G1 stojí na jednom z nejexponovanějších letišť planety a má na sobě přesně – nic. Ani vestu, ani firemní košili, ani placku se jménem. Jen odhalený kov, klouby a servomotory.
Přitom stačí rozhlédnout se po zbytku letiště, každý zaměstnanec je v uniformě, sladěné barvy, vyžehlené sako, přesný dress code na centimetr. Japonsko je v tomhle ohledu notoricky puntičkářské. A do stejného prostoru bez jediné výhrady pustí robota, který vypadá, jako by právě vylezl z výrobní linky na průmyslová čerpadla.
Nikdo se neozval. Módní domy mlčí, návrháři nezasedají, sociální sítě to nechávají bez povšimnutí. Civilizace, která zvládla postavit chodícího a mluvícího robota, si zatím neporadila se základní věcí – slušivým oblekem pro robota. Možná by se měli poradit s nějakou AI.
Byznys, který ještě nikdo neobjevil
Zkuste si to promyslet v číslech. Pokud se v příští dekádě humanoidní roboti skutečně rozšíří do provozů po celém světě, budeme mluvit o milionech strojů, které chodí po ulicích a letištích prakticky bez oblečení. Bez švu, bez knoflíku, bez jediného kusu látky.
To není jen technologická změna. To je oděvní vakuum, jaké tu nebylo od chvíle, kdy člověk přišel na to, že kůže zvířat se dá nosit na těle.
A přitom je to zároveň příležitost, možná ta nejlogičtější obchodní mezera desetiletí. Kde jsou značky, které by na tohle skočily jako první? Kde je kolekce „jaro/léto pro androidy“?
Otázek je spousta a odpovědi zatím nikdo nedal. Bude mít robot kapsy, když u sebe nic nenosí? A kdo vlastně stanoví, jaký oděv se k jaké robotické profesi hodí?
Dá se čekat, že výrobní a servisní roboti skončí v montérkách, ostraha v neprůstřelných vestách a modely určené pro reprezentaci dostanou oblek s kravatou nebo strohý střih ve stylu „japonský manažer, co tajně řídí firmu odjinud“. A když se robot obleče „nevhodně“ – kdo to posoudí? Personalista, nebo jeho vlastní řídicí systém?
Hlasy z terénu
Návrhář oděvní kolekce: „Tuhle cílovku jsme zatím nezohlednili. Ale jakmile první robot přijde s vlastní představou o stylu, budeme na to připravení.“
HR manažerka nadnárodní firmy: „Jakmile budou roboti pracovat vedle lidí, dress code se stane povinností, ne volbou.“
Bezpečnostní konzultant: „Robot bez oblečení působí na veřejném prostranství zbytečně napjatě, i když jde jen o design.“
Turista na letišti: „Zavazadlo mi našel bez chyby. Trochu mě ale znejistilo, jak se mu leskla ramena.“
Kruh se uzavírá
Roboti dorazili. Jsou rychlí, přesní a nepotřebují přestávku ani dovolenou. Přesto chodí do práce prakticky bez oblečení a to se zatím žádná společnost neodvážila nahlas pojmenovat jako problém.
Paradoxně je to šance právě pro obor, který roboti podle předpovědí ohrožují nejvíc. Než roboti připraví o práci švadleny, návrháře a prodavače, mohou jim nejdřív dát zakázku: obléknout je.
Nakonec to vyjde nastejno – roboti vezmou lidem práci, a lidé jim za to ušijí, to co budou nosit.