Článek
V televizní soutěži Na lovu se obvykle hledají správné odpovědi. Tentokrát se však samotná televize ocitla v situaci, kdy by se jí hodila nápověda od odborníka. Jak informoval bulvární web eXtra.cz, jedna ze soutěžících předvedla moderátorovi Ondřeji Sokolovi znaky, které měly označovat jeho samotného a známé lovce. Jenže po zveřejnění ukázky na Instagramu se ozvali znakující diváci, podle nichž některá předvedená označení neodpovídala skutečnému znakovému jazyku. V pořadu, kde se každá chyba trestá, tak najednou vznikla otázka, na kterou produkce nejspíš neměla připravenou odpověď.
Sokol se podle zveřejněného popisu o ukázku živě zajímal. Není divu. Dozvědět se, že máte vlastní označení ve znakovém jazyce, může být docela milé překvapení.
Jenže od milého překvapení k jazykovému nedorozumění vede někdy překvapivě krátká cesta. Zvlášť když před kamerou nikdo neověří, zda předváděné gesto skutečně znamená to, co mu člověk přisuzuje.
Moderátor tak mohl získat nový důvod k úsměvu, zatímco část publika měla chuť požádat režii o okamžité přerušení natáčení.
Největší rozruch vyvolaly údajné znaky pro Doktora Vševěda, Kvízovou dámu a Kalkulátora. Podle kritických komentářů některá gesta vyjadřovala něco úplně jiného, než soutěžící zamýšlela. Jiří Martínek by se možná nestačil divit, kdyby jeho slavná přezdívka dostala zcela nečekaný význam. A Jakub Kvášovský, který bývá zvyklý počítat prakticky cokoliv, by tentokrát mohl spočítat, kolik odborníků stačilo přizvat, aby podobné nedorozumění vůbec nevzniklo. Výsledek by patrně nebyl nijak závratný.
Český znakový jazyk totiž není společenská hra, při které si člověk vymyslí několik pohybů a očekává, že mu ostatní zatleskají.
Jak vysvětlil odborník Petr Vysuček v rozhovoru pro Novinky.cz, jde o samostatný jazyk s vlastní slovní zásobou a gramatikou. Pouhé nahrazování českých slov gesty proto nestačí. Jenže v televizní zábavě někdy rozhoduje především okamžitý efekt. Co na tom, že skutečný jazyk má pravidla? Hlavně když se divák dobře baví a kamera má co zabírat.
Vědomostní soutěž, která zapomněla ověřovat
Zajímavé je také to, jak skutečně vznikají osobní znaky.
Výzkumná práce Univerzity Karlovy popisuje jejich vytváření a používání v komunitě Neslyšících. Nejde tedy o libovolnou televizní improvizaci. Kdyby podobně fungovala běžná čeština, mohl by si každý účastník soutěže přejmenovat moderátora podle momentální nálady. Ondřej Sokol by se jednoho dne stal Panem Úsměvem, druhého dne Kapitánem Otázkou a ve středu by už patrně ani nevěděl, na jaké jméno se má otočit.
Na celé příhodě je přitom nespravedlivé něco jiného. Veřejnou kritiku schytala především soutěžící, která se zřejmě pokoušela nabídnout zajímavou ukázku. Jenže běžný účastník televizního pořadu není jazykový garant ani odborný konzultant. Za výslednou podobu zveřejněného obsahu odpovídá také jeho producent. Televize, která zvládá připravovat stovky vědomostních otázek, organizovat natáčení a sestříhat pořad do poslední sekundy, by snad dokázala najít člověka, který rozumí znakovému jazyku. A pokud ne, možná by stálo za to zařadit mezi lovce také někoho s přezdívkou Kontrolor Reality.
Internet udělal to, co umí nejlépe
Z krátké televizní ukázky se stalo téma vášnivé diskuse a bulvární titulky začaly hlásit obří skandál. Přitom není nutné vyhlašovat kulturní katastrofu pokaždé, když někdo před kamerou udělá chybu.
Kritika má však své opodstatnění, pokud veřejně prezentovaný obsah vytváří mylné představy o skutečném jazyce.
Zvlášť když jde o komunikační prostředek lidí, kteří už tak musí často vysvětlovat, že jejich jazyk není pantomima pro pobavení slyšící většiny.
Televize Nova nemusí z každé soutěže pořádat univerzitní přednášku. Stačilo by někdy před zveřejněním zajímavé ukázky zvednout telefon a poradit se s člověkem, který danému tématu opravdu rozumí. Na lovu je koneckonců pořad o znalostech, nikoliv o tom, kdo dokáže nejpřesvědčivěji předstírat, že je má. Soutěžící může odpovědět špatně, ztratit peníze a odejít domů. Televize si ovšem žádnou takovou omluvu dovolit nemůže. Jestliže dokáže před milionovým publikem rozhodovat, která odpověď je správná, měla by stejnou pečlivost věnovat také tomu, co sama divákům předkládá. Protože největším trapasem vědomostní soutěže není nevědomost soutěžícího. Je to okamžik, kdy vlastní neznalost přehlédne ten, kdo má správné odpovědi hlídat.