Článek
Rakouský státní archiv v materiálu Mythos Kaprun zasazuje dnešní vysokohorské nádrže do příběhu, který se odehrával mezi lety 1938 a 1955. Soustava nad Kaprunem se po válce proslavila jako symbol obnovy země, její základy však v době nacismu budovaly tisíce nuceně nasazených lidí a válečných zajatců.
Mooserboden leží v závěru kaprunského údolí přibližně 2 036 metrů nad mořem. Tyrkysová plocha sevřená skalami, sněhovými poli a ledovcovou krajinou působí jako horské jezero, ve skutečnosti jde o horní zásobní nádrž rozsáhlé vodní elektrárenské soustavy.
Také cesta vzhůru připomíná, že nejde o běžný výlet k jezeru dostupnému autem.
V návštěvní sezoně pokračují lidé od Kesselfallu transferovými autobusy a šikmým výtahem Lärchwand. Označení zubačka, s nímž se lze setkat, proto není technicky přesné.
Cesta, která odhaluje měřítko celého díla
Výstup začíná u Kesselfallu, odkud autobus míří tunelem a horskými serpentinami ke spodní stanici výtahu. Otevřená plošina překoná 431 výškových metrů a po dalším přestupu pokračuje druhý autobus po úzké komunikaci vybudované v prudkém svahu.
Přibližování k nádržím postupně mění perspektivu. Hluboko pod cestou zůstává údolí, po svazích stéká voda a v šedé skále se objevují portály tunelů, které připomínají, kolik dopravní infrastruktury muselo v nepřístupném terénu vzniknout ještě před dokončením samotných přehrad.
Horní hladinu drží dvě betonové hráze, Moosersperre a Drossensperre, oddělené skalnatým hřbetem Höhenburg. První je podle archivních údajů 107 metrů vysoká a 494 metrů dlouhá, druhá dosahuje výšky 112 metrů a délky 357 metrů; teprve jejich spojení uzavírá prostor dnešního Mooserbodenu. O několik set metrů níže leží Wasserfallboden, zadržený Limberskou hrází. Při pohledu shora je dobře patrné, že návštěvník nestojí u osamoceného jezera, nýbrž nad soustavou, v níž se voda postupně využívá v několika výškových úrovních.
Celé dílo propojuje i povodí na opačných stranách hlavního alpského hřebene. Přibližně dvanáct kilometrů dlouhý převodní tunel Möll přivádí vodu ze zásobní nádrže Margaritze do horní části kaprunského systému, odkud může pokračovat přes elektrárnu k níže položenému Wasserfallbodenu.
Projekt si přivlastnila nacistická propaganda
Úvahy o energetickém využití vysokohorských vod vznikaly už ve dvacátých letech. Projekt vypracovaný v roce 1928 však překračoval tehdejší finanční i technické možnosti Rakouska a hospodářská krize jeho uskutečnění na další roky prakticky uzavřela.
Zlom nastal po připojení Rakouska k nacistickému Německu. Hermann Göring provedl 16. května 1938 okázalý první výkop a režim začal budoucí elektrárnu představovat jako důkaz vlastní síly; Deutschlandfunk ve své historické rekonstrukci připomíná, že Göring mluvil o „symfonii práce“, která má znít horskými údolími.
Za slavnostními projevy následovala podstatně tvrdší skutečnost. Zatímco na počátku pracovali na staveništích převážně domácí zaměstnanci, po vypuknutí války civilních pracovníků ubývalo a jejich místa ve velkém zaplňovali lidé přivezení z donucení a zajatci. V dochovaných evidencích se objevuje 6 300 nuceně nasazených z dvaceti zemí, přičemž v létě 1942 a 1943 jich na projektu mohlo současně pracovat více než čtyři tisíce. Ani tento údaj není úplným součtem všech nasazených, protože část válečných zajatců nebyla podle historičky Margit Reiterové vedena jmenovitě.
Práce probíhala ve výšce, kde nebezpečí představovaly laviny, padající kamení, mráz i náhlé změny počasí. Nuceně nasazení navíc často neměli oděv ani obuv odpovídající sněhu a ledovcovému terénu, trpěli nedostatečnou výživou a nemohli si zvolit, zda na stavbě zůstanou.
Také počet mrtvých z nacistické etapy vyžaduje poctivé zacházení s nejistotou. Rakouský státní archiv uvádí odhady od 56 do 250 obětí a vedle nich 161 úmrtí v poválečné fázi; široké rozpětí nelze bez dalšího zúžit na jediné naprosto jisté číslo, ale ani jeho spodní hranice nezmenšuje závažnost doloženého utrpení. Nacistické vedení přitom navzdory propagandě plán nedokončilo. V září 1944 se podařilo uvést do chodu pouze první výrobní soustrojí hlavní elektrárny a provizorní nádrž s asi desetimetrovou hrází, zatímco konec režimu zanechal v horách rozestavěný celek.
Po válce se z torza stal národní mýtus
Rakousko po roce 1945 čelilo vážnému nedostatku elektřiny, takže dostavba dostala vysokou prioritu. Staveniště se znovu otevřelo v roce 1947 a z prostředků evropského programu obnovy, známého jako Marshallův plán, na projekt postupně směřovalo 1,43 miliardy tehdejších šilinků.
Limberská hráz byla slavnostně otevřena v září 1951 a hlavní stupeň zahájil provoz následující rok. Po dokončení Moosersperre, Drossensperre, horní elektrárny a převodního tunelu byl celý komplex oficiálně uveden do provozu 23. září 1955, tedy v roce podpisu rakouské státní smlouvy.
Právě souběh technického úspěchu a obnovené státní suverenity pomohl vytvořit poválečný „mýtus Kaprunu“. Dokumentární pořad rakouského veřejnoprávního rozhlasu Ö1 popisuje, jak vyprávění o národním vzepětí na dlouhá desetiletí odsunulo nacistické počátky stavby i brutální nucenou práci.
Reportáže, filmy a literatura z dělníků vytvořily jednolitý zástup hrdinů, kteří společně přemohli hory. Takový obraz vyhovoval zemi hledající po válce nový příběh, nedokázal však rozlišit mezi svobodně najatým pracovníkem a člověkem deportovaným na stavbu bez možnosti odejít.
U Moosersperre dnes stojí památník věnovaný těm, kteří při vzniku kaprunské soustavy zahynuli, a zvláštní připomínka nuceně nasazených a válečných zajatců. Jeho přítomnost mění výlet z pouhé přehlídky horských panoramat v setkání s dějinami, jež technický obdiv nesmí vytlačit na okraj.
Krása, která vyžaduje paměť
Krása Mooserbodenu se nezmenší, když se nahlas vysloví jeho minulost. Naopak teprve tehdy dostává obraz horské nádrže úplné rozměry: přírodní scenérii, technickou odvahu i lidskou cenu. Návštěvník nemusí volit mezi obdivem a pietou, protože obojí může existovat vedle sebe.
Problém nezačíná v obdivu k mimořádné stavbě, nýbrž ve chvíli, kdy se z jejího příběhu vyříznou ti, kteří neměli právo odmítnout.
Nuceně nasazení lidé nebyli bezejmennou pracovní silou, ale oběťmi režimu, jenž jejich životy podřídil svým hospodářským a válečným cílům.
Ani pováleční dělníci, kteří v horách zahynuli, nemají zůstat pouhou položkou vedle data dokončení. Skutečná úcta k technickému výkonu začíná tam, kde se nezamlčí podmínky, za nichž vznikal.
Nad tyrkysovou hladinou dnes převládá ticho, které občas přeruší přijíždějící autobus nebo kroky turistů. Voda na sobě nenese jména mrtvých a beton nevypráví, kdo do něj vložil práci dobrovolně a kdo pod nátlakem. Právě proto musí mluvit archivní dokumenty, památníky a lidé, kteří jejich význam předávají dál. Mooserboden bere dech svou krásou, ale jeho nejdůležitější poselství začíná ve chvíli, kdy se člověk přestane jen dívat.