Článek
Člověk konečně začne pracovat, soustředí se na důležitý úkol a vtom mobil zavibruje. Práce musí okamžitě stranou. Co kdyby se stalo něco zásadního? Jenže místo zprávy o konci světa přichází upozornění, že někdo označil fotografii oběda symbolem srdíčka. Výzkumníci z Floridské státní univerzity přitom už v roce 2015 doložili, že samotné zvukové nebo vibrační upozornění může narušit pozornost, i když člověk telefon vůbec nevezme do ruky. Výsledky zveřejnil odborný časopis Journal of Experimental Psychology: Human Perception and Performance. Moderní technologie tak dokázala něco mimořádného: vyrušit člověka, aniž by mu sdělila jedinou užitečnou informaci.
Zvláštní postavení získala především upozornění, která nemají vůbec žádný praktický význam. Mobil například slavnostně oznámí, že aplikace, kterou člověk půl roku nepoužil, má novou funkci. Jiná jej upozorní, že už několik dní nebyl aktivní. Další připomene, že by se měl věnovat sám sobě.
Člověk tedy odloží práci, aby zjistil, že má odložit telefon a věnovat se práci. Takové doporučení by si v minulosti nedovolil ani nejdrzejší nadřízený. Dnes za něj lidé dobrovolně platí, pravidelně zařízení nabíjejí a ještě se omlouvají, když mu dojde baterie.
Vědecký výzkum navíc ukazuje, že mobil nemusí ani pípnout. Studie zveřejněná v časopise Journal of the Association for Consumer Research v roce 2017 zjistila, že pouhá přítomnost vlastního chytrého telefonu může při určitých kognitivních úlohách snižovat dostupnou mentální kapacitu. Přístroj tedy nemusí nic dělat. Stačí, že leží na stole a jeho majitel se snaží předstírat, že neexistuje. Představme si zaměstnance, který celý den mlčky sedí vedle kolegy, nehne brvou, neřekne jediné slovo, a přesto mu dokáže komplikovat přemýšlení. Personalista by podobný výkon nejspíš označil za mimořádný talent.
Největší absurdita ovšem přichází ve chvíli, kdy se člověk rozhodne získat nad vlastním životem kontrolu.
Zapne režim soustředění, vypne nepotřebná upozornění a slavnostně oznámí rodině, že od této chvíle nebude otrokem technologií. Následujících dvacet minut věnuje nastavování výjimek, povolených kontaktů, časových rozvrhů a pravidel pro jednotlivé aplikace. Když skončí, má sice dokonale nakonfigurovaný digitální klid, ale na původní práci mu už nezbyl čas. Mobil zatím trpělivě čeká. Ví totiž, že člověk se dříve či později přijde přesvědčit, zda mu něco důležitého neuteklo.
Civilizace se tak dostala do pozoruhodného stadia vývoje. Ještě před několika desetiletími telefon zazvonil především tehdy, když s námi chtěl někdo skutečně mluvit. Dnes člověka pravidelně kontaktují programy, které mu potřebují oznámit, že existují. Zařízení, jež mělo šetřit čas, si postupně nárokuje vlastní místo v rodinném rozvrhu. A když se jeho majitel konečně rozhodne strávit večer bez obrazovky, objeví se poslední pokušení: zkontrolovat, kolik času dnes vlastně na telefonu strávil.
Výsledek si pochopitelně zobrazí na mobilu. A než si ho přečte, přijde další upozornění. Někdo právě zveřejnil fotografii večeře. Lidstvo může opět přerušit veškerou činnost.