Michael Caine vzal film se Seagalem z nouze. Pak přišel aljašský mráz

Podle profilu Michaela Cainea v online filmovém časopisu Senses of Cinema se herec na začátek devadesátých let díval jako na období, kdy se z nabídky vytrácely zajímavé scénáře. Čekání na práci přitom bývá pro hvězdu zvláštním druhem ticha: nikdo netleská, nikdo neodmítá, jen telefon vytrvale předstírá, že neexistuje.

Právě v takové chvíli přijal roli ve snímku On Deadly Ground. Nešlo o náhodné setkání dvou jmen z filmového plakátu: Steven Seagal film režíroval, produkoval a hrál v něm hlavní postavu, zatímco Caine ztvárnil protivníka Michaela Jenningse.

Z kariérního hlediska to vypadalo jako nabídka, která přišla právě ve chvíli, kdy se odmítání začínalo podobat luxusu.

Caine později popsal svůj stav bez hollywoodského pudru: když člověk příliš dlouho čeká na slušný film, začne být vděčný i za nabídku, která se slušně tváří jen z dálky. U něj tuto logiku doprovázela ještě jedna ironie. Neříkal, že Seagal a celý tým byli nesnesitelní; naopak vzpomínal, že se s nimi pracovalo dobře. Problémem byla především kombinace zoufalství a lokace, která zněla exoticky v kanceláři a méně exoticky pod několika vrstvami oblečení.

Záznam American Film Institute potvrzuje základní kostru projektu: americký akční film z roku 1994, v němž Seagal spojil režii s hlavní rolí a Caine stanul na druhé straně konfliktu. Na papíře to mohlo působit jako účinná zkratka. Když má hlavní herec zároveň rozhodovací pravomoc za kamerou, studio ušetří nejméně jednu větu v tiskové zprávě a divák dostane hrdinu, který si může film sám vysvětlit, sám zahrát a téměř sám pochválit.

Příběh stavěl proti sobě ropnou firmu, ekologickou hrozbu a hrdinu, který měl násilím napravit svět. Starší filmový přehled britského deníku The Guardian film popsal jako dobře míněný, ale neúspěšný pokus přidat k akčnímu násilí ekologické svědomí. To je v zásadě přesný popis hollywoodské objednávky: vezměte exploze, přidejte ochranu přírody a doufejte, že morální poselství přežije první detonaci. Seagal v něm hraje Forresta Tafta, specialistu na řešení katastrof, zatímco Caineův Jennings stojí v čele ropné společnosti a představuje bezohlednou moc peněz. Film tedy nechtěl být jen rvačkou v závěji. Chtěl zároveň varovat před ničením přírody, napravit hrdinovo svědomí a nabídnout divákovi pocit, že po dostatečném počtu výbuchů může přijít i občanská lekce.

Jenže právě tady se začíná rodit Caineova pozdější pointa. Když už člověk kývne na špatný film, měl by podle něj alespoň vznikat na příjemném místě. Aljaška však nebyla filmovým rájem, nýbrž kulisou, která dokázala z romantiky divočiny rychle udělat praktickou otázku, zda má herec ještě cit v prstech. V hollywoodském manuálu pro přežití tak vznikla zvláštní kapitola: špatný scénář se dá přežít, špatný scénář v mrazu už vyžaduje charakter.

Samotný film měl podle katalogu AFI 101 minut a losangeleskou premiéru 18. února 1994. To je dost času na požár, ropnou hrozbu, osobní prozření, několik soubojů i závěrečné vysvětlení, proč by se lidstvo mělo chovat lépe. Méně času už zřejmě zůstalo na otázku, zda všechny tyto ingredience drží pohromadě jako příběh, nebo jen jako obsah přeplněného filmového kufru.

Na papíře šlo o konflikt, který by mohl fungovat i bez jediného výstřelu: firma chce vydělat, krajina trpí a zaměstnanec si uvědomí, že výplatní páska není morální kompas. Jenže film současně staví na hrdinovi, který svou pravdu prosazuje způsobem, po němž by běžná ekologická konference okamžitě potřebovala bezpečnostní službu. Satira se tu píše sama, protože poselství o nenásilné úctě k přírodě přichází v obalu akčního demolování.

Michael Caine přitom nehrál unaveného filozofa, který si spletl sál s přednáškou. Byl obsazen jako Michael Jennings, tedy jako muž, jehož podnikatelský zájem stojí proti Taftovi a jeho ekologickému procitnutí. Caine tak dostal úkol zahrát padoucha v příběhu, který chce současně vypadat jako velká společenská výpověď; jinými slovy, měl se tvářit, že právě objevil morálku, a přitom stát přesně tam, kde ho scénář potřeboval.

Výsledek se neobešel bez posměšné účetní uzávěrky. Dobová zpráva UPI Archives uvádí, že Steven Seagal získal za režii filmu Zlatou malinu za nejhorší režii. Cena samozřejmě není vědeckým měřením kvality, ale v hollywoodském muzeu nepovedených nápadů jde o poměrně nápadnou cedulku. Caine v této epizodě nepůsobí jako člověk, kterého zničil jeden konkrétní kolega. Jeho vlastní vzpomínka míří jinam: k období, kdy se herec se slavnou minulostí začal bát, že už o něj filmový průmysl nestojí. A to je nepříjemnější než běžná historka o natáčecím konfliktu, protože proti tichu prázdného telefonu nepomůže ani Oscar, ani slavné příjmení.

Z dnešního odstupu je proto snadné smát se tomu, že se v jednom projektu sešli akční hrdina, ekologická agitka, ropný magnát a ledová krajina.

Jenže smích má v tomto případě druhé dno. Caine nepřijal roli proto, že by si spletl komedii s dramatem, ale proto, že kariéra někdy člověka dotlačí k rozhodnutí, které by za pohodlnějších okolností sám sobě rozmluvil.

Caineova vzpomínka má ještě jednu důležitou vlastnost: nehraje si na soudní protokol. Je to osobní bilance člověka, který popisuje vlastní nejistotu, nikoli objektivní verdikt nad každým členem štábu nebo nad celým filmem.

I proto je fér brát aljašskou epizodu jako svědectví o jeho tehdejším rozpoložení, nikoli jako důkaz, že všichni kolem projektu selhali.

Pokud někdo čeká, že po aljašském mrazu přišel okamžitý návrat na červený koberec, realita nabídla další dějství. Podle stejného profilu v Senses of Cinema Caine přijal dva další filmy s Harrym Palmerem, Bullet to Beijing a Midnight in Saint Petersburg, natáčené v Petrohradu v rychlém sledu. Kariérní navigace tehdy zjevně nehlásila „obrátit se“, ale jen „pokračujte rovně, dokud nezmizí poslední zbytky optimismu“.

Právě tuto zkušenost později označil za nejhorší profesionální zážitek své kariéry. Vzpomínal také na petrohradské studio Lenfilm a toaletu, kterou popsal tak drasticky, že se z ní stal absurdní symbol profesního konce. V tu chvíli už filmové dno nebylo metaforou z titulku, ale místem, kam se člověk podle vlastních slov může dostat i po desetiletích práce.

To je důležitá oprava zkratky, kterou podobné historky často dostávají. Caine neřekl, že jeden film se Seagalem automaticky znamenal definitivní konec; popsal spíš řetězec slabých nabídek, nejistoty a rozhodnutí přijatých z nouze. Když se z takové zkušenosti vyrobí jednoduchá věta o „vrcholu úpadku“, zůstane sice úderný titulek, ale zmizí člověk, který se pod ním snažil dál pracovat.

Zásadní je i to, co následovalo. Caine se podle filmového profilu vrátil k filmu díky nabídce od přítele Jacka Nicholsona a režiséra Boba Rafelsona na snímek Blood and Wine. Film sice nebyl velkým hitem, ale herec v něm znovu našel důvěru ve svou práci; kariéra se tedy nevrátila fanfárami, nýbrž jednou nabídnutou šancí, která nepůsobila jako trest.

Další kapitoly už připomínaly spíš comeback než doživotní trest za jeden nešťastný podpis. Senses of Cinema uvádí, že Caine později získal druhého Oscara za The Cider House Rules a objevil se také ve filmech Christophera Nolana, včetně trilogie The Dark Knight, The Prestige, Inception, Interstellar a Tenet. Hollywood tedy nakonec zjistil, že herec, který jednou mrzl na Aljašce, stále umí stát před kamerou bez návodu k použití.

Celá epizoda proto není jen anekdotou o nepovedeném akčním filmu. Je to příběh o průmyslu, který člověku nejdřív měří hodnotu podle aktuální nabídky a potom se tváří překvapeně, když se ukáže, že talent nezmizel spolu s posledním dobrým scénářem. Jedna slabá role může poškodit pověst, ale sama o sobě nemá pravomoc vymazat celý život práce. Nejostřejší pointa neleží v tom, že se Caine ocitl vedle Seagala, nýbrž v tom, že i oscarový herec může začít brát práci ze strachu, že další už nepřijde. Z toho mrazí víc než z aljašského počasí, protože podobné obavy nejsou filmový trik, ale skutečný tlak, který dokáže proměnit svobodnou volbu v poslední dostupnou možnost. Smějeme se titulku, ale pod ním zůstává velmi lidská otázka: kolik špatných rozhodnutí člověk přijme, když se bojí ticha?

Michael Caine se z této etapy nevrátil tím, že by popřel její trapnost, ale tím, že ji přežil a pokračoval. On Deadly Ground zůstává zvláštním pomníkem doby, kdy chtěl akční film zachraňovat planetu stejně odhodlaně jako vlastní image. A jestli z něj plyne nějaké skutečné poučení, pak to, že kariérní mráz může sevřít člověka na dlouho, ale nemusí mu vzít schopnost znovu roztát před kamerou.