Louis de Funès: muž, který proměnil vztek v umění

Louis de Funès patří k těm hercům, jejichž tvář se stala samostatným filmovým jazykem. Jak připomíná kulturní magazín ČT art, cesta k velké slávě pro něj nebyla rychlá: dlouho se objevoval jen v malých úlohách a do širšího diváckého povědomí se prosazoval až ve zralém věku. Právě tenhle pomalý vzestup později ostře kontrastoval s intenzitou, s jakou ovládl evropskou filmovou komedii.

Ještě předtím, než se stal jednou z nejvýraznějších postav francouzského filmu, si vydělával mimo jiné jako pianista v nočních podnicích, vystupoval v kabaretech a přijímal drobné herecké příležitosti.

Některé filmové role byly tak malé, že jeho jméno ani nemuselo být uvedeno v titulcích. Zkušenosti z let, kdy musel o pozornost publika bojovat, však vytvořily základ pro mimořádně přesný cit pro tempo, reakci a načasování pointy.

Na rozdíl od hvězd, které vstoupily do velkých rolí velmi mladé, přicházel de Funès k vrcholné popularitě až po desítkách menších zkušeností. To je pro pochopení jeho herectví podstatné: výrazná mimika, prudké změny nálad a zdánlivě nekontrolované výbuchy nebyly náhradou za řemeslo, ale jeho výsledkem. Za několika vteřinami filmového chaosu stála léta pozorování lidí, jevištní práce a disciplíny.

De Funès si postupně vytvořil typ postavy, který diváci poznali téměř okamžitě. Často hrál muže posedlé pořádkem, postavením nebo autoritou, kteří se před silnějšími dokázali zmenšit a vůči slabším naopak prudce rozpínali.

Komika nevznikala jen z dialogu; rodila se v očích, v držení těla, v náhlém úkroku, v sevřených rtech i v okamžiku, kdy se sebejistota během jediné sekundy změnila v paniku.

Už ve filmu Napříč Paříží z roku 1956 se vedle Jeana Gabina a Bourvila objevil v malé, ale nápadné roli řezníka. Nebyl ještě hlavní hvězdou, přesto se začínalo ukazovat, že i omezený prostor dokáže naplnit energií, kterou kamera zachytí okamžitě.

V následujících letech přibývaly větší příležitosti a s nimi i jistota, že jeho komediální způsob není jen souborem gest, nýbrž rozpoznatelným hereckým rukopisem.

Zásadní kapitolou se stala spolupráce s Bourvilem. Francouzský veřejnoprávní magazín France Culture připomíná především Velký flám z roku 1966, v němž se rozdílné herecké povahy obou mužů doplňovaly s mimořádnou účinností. Bourvilova klidnější poloha dávala de Funèsově výbušnosti přesný protipól a z jejich společných scén vznikala komika založená nejen na rychlosti gagů, ale také na kontrastu charakterů.

Film Oscar z roku 1967 ukázal jinou stránku stejného talentu.

De Funès zde navázal na úspěch divadelní předlohy a mohl naplno využít téměř jevištní prostor, v němž rytmus určují dveře, příchody, záměny, nedorozumění a stále rostoucí nervozita hlavní postavy. Jeho Bertrand Barnier není směšný proto, že by nevěděl, co chce; směšným se stává právě ve chvíli, kdy se zoufale snaží udržet kontrolu nad situací, která se mu rozpadá před očima.

Podobně fungoval i ředitel restaurace Septime v Grand restaurantu pana Septima nebo další sebevědomí podnikatelé, úředníci a maloměšťáci, které během kariéry ztvárnil.

De Funès dokázal z autority udělat vratkou konstrukci: stačil jeden nečekaný host, nadřízený, rodinný problém nebo trapas a postava začala ztrácet půdu pod nohama. Právě tento pád z důstojnosti do paniky se stal jedním z nejtrvalejších motorů jeho komiky.

Nejpevněji se však s jeho jménem spojil Ludovic Cruchot. V Četníkovi ze Saint Tropez z roku 1964 vytvořil policistu, který je horlivý, ješitný, poslušný před nadřízenými a neúnavně přísný k ostatním. Postava nebyla vystavěna jako realistický obraz práce četníka, ale jako dokonale fungující komediální mechanismus, v němž se služební předpisy neustále střetávají s lidskou slabostí.

Cruchot se k de Funèsovi vracel téměř dvě desetiletí. První film vznikl v roce 1964, poslední Četník a četnice vstoupil do francouzských kin v říjnu 1982, jen několik měsíců před hercovou smrtí. Dlouhověkost série ukazuje, jak pevně se tato role spojila s jeho veřejným obrazem: uniforma se měnila méně než svět kolem ní, ale Cruchotova výbušná směs poslušnosti, pýchy a strachu fungovala stále.

Jinou podobu autority představoval komisař Juve v sérii Fantomas.

Vedle elegantního Jeana Maraise působil de Funès záměrně neklidněji a chaotičtěji; jeho vyšetřovatel chtěl vypadat jako muž, který má vše pod kontrolou, jenže každá další situace odhalovala pravý opak. Tato kombinace napětí, dobrodružství a fyzické komiky pomohla ukázat, že de Funès dokáže být výrazný i ve filmu, který nestojí výhradně na jeho postavě.

V Pošetilosti mocných ztvárnil Dona Sallusta, muže posedlého mocí a společenským postavením, zatímco v Dobrodružství rabína Jákoba se jako Victor Pivert ocitl v řetězci situací, které převracejí jeho jistoty naruby. V obou případech stojí humor na konfrontaci člověka přesvědčeného o své důležitosti s realitou, která jeho sebeobraz nemilosrdně rozebírá. De Funès přitom nepotřeboval postavu proměnit v sympatického hrdinu, aby k ní přitáhl pozornost.

Po vážných srdečních problémech v polovině sedmdesátých let se jeho pracovní možnosti změnily, nikoli však schopnost ovládnout scénu.

France Culture připomíná jeho návrat po boku Coluche ve filmu Křidýlko nebo stehýnko? z roku 1976. De Funès už nemohl stavět výkon na stejné fyzické zběsilosti jako dříve, a právě proto je na pozdějších rolích dobře vidět, jak silně dokázal pracovat s pohledem, hlasem, pauzou a přesným načasováním.

Jeho herectví bývá spojováno především s grimasy a prudkými gesty, ale samo o sobě by to na dlouhou kariéru nestačilo.

Podstatná byla schopnost dávkovat energii. De Funès uměl scénu nejprve stáhnout do zdánlivého klidu, nechat protivníka domluvit a teprve potom vystřelit reakcí, která působila spontánně, přestože byla rytmicky přesná.

Do tohoto rytmu se přirozeně promítala i hudební zkušenost z let, kdy hrával na klavír. Jeho komika často funguje podobně jako hudební fráze: přichází zrychlení, krátké zadržení, opakování motivu a náhlý zlom.

Nejde o důkaz, že by každé gesto vznikalo z hudební teorie, ale o užitečný klíč k pochopení, proč jeho pohyb na plátně působí tak mimořádně načasovaně.

V českém prostředí získaly jeho filmy ještě jednu důležitou vrstvu díky Františku Filipovskému. Zpravodajský server iROZHLAS.cz připomíná, že právě Filipovský propůjčil de Funèsovi český hlas a stal se jednou z legend tuzemského dabingu. Pro české publikum se tak obraz francouzského herce a Filipovského hlasová interpretace spojily do podoby, která má vlastní kulturní život i desítky let po vzniku původních filmů.

Tato domácí stopa pomáhá vysvětlit, proč se de Funèsovy komedie v Česku nevnímají jen jako importovaná klasika. Pro část publika jsou zároveň součástí paměti televizních repríz, rodinného sledování a specifického dabingového humoru. Přitom pod českým hlasem zůstává to nejdůležitější stále viditelné: herec, který dokázal vyprávět situaci celým tělem ještě dřív, než pronesl první slovo.

Na konci kariéry se de Funès nepřestal pouštět do rolí, které stály na jeho přesnosti a autoritativním typu. V roce 1980 převzal čestného Césara za celoživotní tvorbu. Posledním filmem jeho nejslavnější série se stal Četník a četnice, uvedený ve Francii na podzim 1982.

Dne 27. ledna 1983 Louis de Funès zemřel v Nantes ve věku 68 let po infarktu.

Francouzský audiovizuální archiv INA při připomínce jeho úmrtí uvádí, že za 36 let kariéry natočil téměř 150 filmů. Zpráva o jeho smrti tehdy plnila titulní stránky a kolegové v archivních vzpomínkách mluvili nejen o slavném komikovi, ale i o člověku, kterého osobně znali.

Čísla však nevysvětlují, proč jeho filmy zůstávají živé. Odpověď je spíš ukrytá v okamžiku, kdy se zdánlivě důležitý muž začne hroutit kvůli maličkosti a divák přesně pozná lidskou slabost, kterou má před sebou. De Funès dokázal přehnat ješitnost, strach, podlézavost i vztek až na hranici karikatury, aniž by přestal být srozumitelný. Jeho nejlepší role proto nestárnou jen jako záznam jedné éry; stále fungují jako přesně odpozorované studie člověka, který chce ovládat svět a přitom často nedokáže ovládnout sám sebe. A právě v téhle křehké chvíli, mezi autoritou a bezmocí, zůstává Louis de Funès nezaměnitelný.