Článek
Večer 21. srpna 1986 vypadal v severozápadním Kamerunu obyčejně. V okolí jezera Nyos se stmívalo, lidé se vraceli domů a vesnice rozeseté v údolích pod kráterem se připravovaly na noc. Potom se z jezera uvolnilo obrovské množství plynu. Nebyl vidět, nehořel a nepřicházel s ničivou tlakovou vlnou. Přesto se během krátké doby rozlil krajinou a proměnil několik obcí v místo hromadného umírání.
Když následujícího rána dorazili do oblasti první lidé z okolí, nacházeli oběti tam, kde je zastihla noc. Někteří leželi v domech, jiní na cestách nebo poblíž hospodářských zvířat. Americký U.S. Geological Survey po katastrofě vyslal do Kamerunu multidisciplinární tým a jeho vyšetřování dospělo k závěru, že hlavní příčinou smrti bylo udušení po vystavení mimořádně vysoké koncentraci oxidu uhličitého. Oficiální odborná zpráva uváděla nejméně 1700 mrtvých.
Smrt nepřišla ze sopky, ale z vody
Nyos leží v mladém vulkanickém kráteru. Pod jeho dnem se z hlubších částí Země dlouhodobě uvolňuje oxid uhličitý, který proniká do podzemních vod a následně se rozpouští v nejhlubších vrstvách jezera.
Právě vysoký tlak ve velké hloubce umožňuje vodě zadržet mimořádné množství plynu. Po mnoho let tak může jezero na povrchu působit naprosto klidně, zatímco hluboko pod ním postupně vzniká zásobárna CO₂.
V srpnu 1986 se tato rovnováha zhroutila. Přesný prvotní spouštěč se nikdy nepodařilo bezpečně určit; uvažovalo se například o sesuvu nebo samovolné destabilizaci hlubší vody. Podstatné bylo, co následovalo. Jakmile část vody bohaté na oxid uhličitý vystoupala vzhůru, nižší tlak umožnil plynu prudce uniknout z roztoku. Proces se dál zesiloval podobně jako při otevření protřepané lahve syceného nápoje. Z hlubin začala stoupat další voda a spolu s ní se uvolňovalo stále více plynu.
Katastrofa tedy nebyla klasickou sopečnou erupcí. Vyšetřovatelé nenašli důkazy, že by toho večera pod jezerem probíhala přímá erupční aktivita.
Výzkum U.S. Geological Survey naopak potvrdil, že Nyos leží v mladém maarovém kráteru a oxid uhličitý má hluboký geologický původ. Sopka vytvořila podmínky, ale smrtící mechanismus se odehrál uvnitř samotného jezera.
Neviditelný plyn se valil údolím
Oxid uhličitý je těžší než běžný vzduch. Po uvolnění se proto obrovská masa plynu držela nízko nad zemí a stékala z okolí jezera do přilehlých údolí. Právě tam ležely obydlené oblasti. Lidé spící v domech neměli žádné varování, protože CO₂ je bezbarvý a při vysokých koncentracích může člověk velmi rychle ztratit vědomí. Neexistoval kouř, který by je probudil, ani plameny, před nimiž by mohli utéct.
Přeživší později popisovali náhlou slabost, bezvědomí a probuzení v naprostém tichu. Nebezpečí spočívalo v tom, že oxid uhličitý vytlačil z okolního vzduchu kyslík a současně ve vysoké koncentraci přímo narušil dýchání organismu. Američtí vědci zaznamenali také poranění kůže u některých přeživších, ta však spojovali především s dlouhým bezvědomím a tlakem na tkáně, nikoli s nějakou neznámou žíravou látkou.
Rozsah katastrofy byl děsivý i mezi zvířaty. U.S. Geological Survey uvádí přibližně 1700 mrtvých lidí a kolem 3500 kusů hospodářských zvířat. Právě skutečnost, že současně zahynuli lidé i zvířata na rozsáhlém území a bez viditelných známek klasického výbuchu, pomohla vědcům pochopit, že hlavním zabijákem nebyl požár, láva ani toxický popel, ale obrovská masa oxidu uhličitého pohybující se při zemi.
Jezero bylo nutné odzbrojit
Po katastrofě zůstala zásadní otázka: může se něco podobného zopakovat? Měření ukázala, že se oxid uhličitý v hlubokých vrstvách jezera postupně znovu hromadí. Vědci proto navrhli systém řízeného odplyňování. Do hlubin byly spuštěny dlouhé trubky, kterými se voda nasycená CO₂ dostává k povrchu. Jak tlak klesá, plyn se začne uvolňovat a celý proud se následně pohání sám. Namísto jednorázového katastrofického úniku tak může oxid uhličitý odcházet kontrolovaně.
Lake Nyos změnilo i způsob, jakým vědci přemýšlejí o některých hlubokých jezerech ve vulkanických oblastech. Podobná katastrofa postihla už v roce 1984 nedaleké kamerunské jezero Monoun, kde zemřelo 37 lidí.
Teprve Nyos však ukázalo skutečný rozsah nebezpečí. Pro podobný typ události se používá označení limnická erupce – prudké uvolnění rozpuštěného plynu z hluboké vodní nádrže.
Na příběhu jezera Nyos je děsivé především to, že v krajině před katastrofou nebylo nic, co by běžnému člověku připomínalo bezprostřední hrozbu. Nebyla vidět láva, nepřicházelo zemětřesení, na obzoru nestál sloup popela. Bylo tam jen klidné kráterové jezero, kolem něj domy, pastviny a lidé, kteří šli večer spát. Během několika hodin však neviditelný plyn proměnil celé údolí v místo, kde téměř ustal život.
Nyos tak zůstává jedním z nejpodivnějších příkladů přírodní katastrofy vůbec: jezero nemuselo vybuchnout, aby dokázalo zabíjet. Stačilo, že se nadechlo.