Článek
Když chce běžný občan něco vzkázat prezidentovi, může napsat dopis nebo příspěvek na sociální síti. Ondřej Hejma se rozhodl, že slova nestačí, a přidal hudební doprovod. Jak informoval bulvární portál Super.cz, frontman Žlutého psa zveřejnil skladbu Břímě v podání Petra Kalandry a připojil heslo „Free Pavel!“. Naznačil přitom, že by si prezident Petr Pavel mohl od výkonu funkce odpočinout, a zmínil dokonce petici. Česká politická kultura tím získala pozoruhodnou novinku. K vyjádření názoru už člověk nepotřebuje dlouhé argumenty. Stačí vhodná písnička, několik vět a internet, který spolehlivě zajistí zbytek programu.
Celá záležitost má ovšem jednu hudební zajímavost. Kalandrovo Břímě totiž není původní českou skladbou, ale osobitou verzí americké písně The Weight od skupiny The Band. Její historii nedávno připomněl Český rozhlas. Písnička tak za desítky let urazila úctyhodnou cestu. Z americké rockové klasiky se dostala na česká alba a nakonec do politické přestřelky na sociální síti. Kdyby to její původní tvůrci tušili, možná by si předem nechali vypracovat seznam státníků, kterým smí být věnována. Případně by ke každé nahrávce přibalili formulář pro schválení politického použití.
Reakce na Hejmův vzkaz připomněly hudební festival, na kterém se diváci nedokážou shodnout ani na tom, zda už koncert začal.
Některým diskutujícím vadilo spojení Kalandrovy písně s kritikou prezidenta, jiní hudebníkovu provokaci ocenili. Zatímco jedna část publika by Hejmu nejraději poslala zpátky ke kytaře, druhá mu pomyslně přidávala hlasitost. Česká internetová debata tak opět předvedla svůj tradiční talent. Ze tří minut hudby dokáže vytvořit několikahodinové utkání, ve kterém se nehodnotí melodie, ale politická příslušnost posluchače. A běda tomu, kdo by chtěl skladbu prostě jen doposlouchat.
Nejzábavnější je představa, že by se podobný způsob komunikace stal běžnou součástí veřejného života. Hudebníci by místo tiskových zpráv rozesílali politikům playlisty a každý státní představitel by měl vlastní oddělení pro vyhodnocování textů populárních písní. Jedna skladba by znamenala pochvalu, druhá výzvu k odchodu a třetí by pro jistotu putovala k právnímu rozboru.
Politická diskuse by se přesunula do hitparády, kde by se místo hlasovacích lístků používaly reproduktory. Není přitom vůbec jisté, zda by se lidé méně hádali. Spíše by kromě názorových rozdílů začali řešit také to, kdo zpívá falešně.
Hejma nakonec jediným hudebním vzkazem znovu připomněl, že v Česku nemusí být největší událostí samotná píseň, ale to, kdo ji komu pustil a kdo se kvůli tomu urazil. Prezidentovi tím žádné úřední povinnosti nezmizely, hudebníkovi neubyly písně a internet získal další příležitost k důkladnému rozboru národní povahy. Pokud bude podobná tradice pokračovat, možná se jednou politické debaty obejdou úplně bez slov. Každý pouze vybere skladbu a odešle ji svému názorovému protivníkovi. Česko se tak konečně stane zemí, kde místo argumentů rozhoduje playlist. A pokud se nikdo neshodne ani na něm, nezbude než zavolat kapelníka a požádat o přídavek.