„Chorvatský Himmler“ unikl soudu. Kdo ho zabil ve španělském exilu?

Ve španělském městě Carcaixent skončil 20. dubna 1969 život muže, který patřil k nejvýše postaveným vykonavatelům teroru v Nezávislém státě Chorvatsko. Vjekoslav „Maks“ Luburić byl nalezen zavražděný téměř 24 let po skončení války v Evropě, nikoli přesně „20 let“ poté, jak zní zkratka v názvu původního dokumentu. Přesné datum úmrtí i jeho poválečnou dráhu uvádí Hrvatski biografski leksikon.

Označení „chorvatský Himmler“ je nutné chápat jako publicistickou paralelu, nikoli jako dobovou funkci nebo právní kvalifikaci. Podstatnější než přezdívka je doložená pravomoc: Luburić vedl Uřad III Ustašovské dozorčí služby, který spravoval táborový systém, a stal se prvním velitelem Jasenovace. Právě touto konkrétní odpovědností se zabývá také profil zveřejněný Památníkem Jasenovac.

Jeho životopis proto nelze uzavřít větou, že jej po letech „dostihla spravedlnost“. Před řádný soud se nikdy nepostavil, oběti ani pozůstalí neslyšeli rozsudek a násilná smrt v exilu nenahradila veřejné projednání zločinů. Navíc i rekonstrukce atentátu obsahuje místa, která historické prameny osvětlují přesvědčivěji než jiné.

Luburić se narodil 6. března 1913 v Humacu u Ljubuški. Starší přehledy někdy uvádějí rok 1914, avšak odborná studie Gordana Karliće a Višeslava Aralicy, založená také na archivních materiálech, pracuje s rokem 1913 a zkoumá právě nejasnosti jeho raného životopisu. Text vyšel v odborném časopise Radovi Zavoda za povijesne znanosti HAZU u Zadru.

Do jeho dětství zasáhla násilná smrt otce.

Luburić ji ve vzpomínkách publikovaných až o desítky let později vykládal jako důsledek protichorvatské nenávisti a začlenil ji do vlastního politického příběhu. Autoři zmíněné studie však oddělují doložitelnou rodinnou tragédii od pozdějšího ideologického výkladu; osobní ztráta sama o sobě nevysvětluje ani neomlouvá rozhodnutí, která učinil v dospělosti. Navštěvoval gymnázium v Mostaru a později vystřídal několik zaměstnání. Památník Jasenovac uvádí, že byl roku 1931 kvůli zpronevěře odsouzen k pěti měsícům vězení. Tato epizoda je důležitá hlavně proto, že rozbíjí poválečný obraz člověka, který se ve vlastních textech snažil svou cestu představovat jako předem dané národní poslání.

Do Maďarska přešel podle archivního výzkumu nejspíše na jaře 1933 a připojil se k ustašovcům v táboře Janka Puszta. Sám později své tehdejší postavení zveličoval, zatímco Karlić s Aralicou jej na základě dostupných dokladů hodnotí jako málo významného člena organizace. Vysokou moc nezískal dlouhou předválečnou kariérou; nabídly mu ji až rozpad Jugoslávie, okupace a vznik kolaboračního režimu. Na počátku dubna 1941 se ilegálně vrátil do Jugoslávie a během několika týdnů se zapojil do aparátu nově vytvořeného státu. Jeho vzestup byl mimořádně rychlý. Z člověka stojícího před válkou na okraji emigrantského hnutí se stal funkcionář s přímým vlivem na životy tisíců vězňů.

Německo, Itálie a jejich spojenci napadli Jugoslávii v dubnu 1941 a její území rozdělili. Dne 10. dubna byl s jejich podporou vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko, ovládaný ustašovským hnutím Anteho Paveliće. Americké muzeum holokaustu tento režim popisuje jako nacionalistický, fašistický, separatistický a teroristický.

Pronásledování nebylo nahodilým vedlejším produktem války. Ustašovské úřady vybudovaly soustavu táborů určených k izolaci, vykořisťování a vraždění Srbů, Židů, Romů, dalších nekatolických menšin i chorvatských politických a náboženských odpůrců. Jasenovac se stal největším článkem tohoto systému.

Po smrti ustašovského velitele Mija Babiće byl Luburić v létě 1941 postaven do čela Uřadu III, a tím také nad tábory na území režimu. Nešlo tedy pouze o velení jedné strážní jednotce nebo o krátkou služební epizodu. Získal institucionální pravomoc nad mechanismem internace, nucené práce a fyzické likvidace lidí označených státem za nežádoucí.

Památník Jasenovac připisuje Luburićovi koncepci a zřízení tamního komplexu, jeho pravidelné kontroly i osobní účast na popravách vězňů. Tak závažné tvrzení nestojí na internetové přezdívce, nýbrž na historickém hodnocení instituce, která uchovává dokumentaci tábora a jména jeho obětí. Jeho odpovědnost byla velitelská, organizační a podle dochovaných pramenů také bezprostřední. Jasenovacký komplex tvořilo pět hlavních detenčních zařízení budovaných od srpna 1941 do února 1942. Vězňům se nedostávalo jídla, hygieny ani odpovídajícího přístřeší; stráže je svévolně mučily, terorizovaly a zabíjely. Nešlo o tábor provozovaný německou SS, nýbrž o zařízení zřízené a střežené chorvatskými ustašovskými orgány.

Počet zavražděných byl po desetiletí předmětem politických manipulací, proto je nutné uvádět metodiku i rozpětí. Americké muzeum holokaustu odhaduje 77 000 až 99 000 obětí, zatímco jmenný seznam Památníku Jasenovac obsahoval k březnu 2013 údaje o 83 145 lidech, z toho 20 101 dětech mladších čtrnácti let. Památník výslovně upozorňuje, že soupis není uzavřený a při každé osobě porovnává více druhů pramenů.

Jasenovac nebyl jediným oploceným prostorem, ale soustavou táborů, pracovních míst, vyklizených vesnic a popravišť na obou březích Sávy. Patřily k ní Bročice, Krapje, Ciglana i Stara Gradiška, která se v zimě 1942 změnila v koncentrační tábor pro ženy. Rozptýlená struktura umožňovala přesouvat vězně, práci i vraždění mezi jednotlivými částmi jednoho represivního celku.

Luburićovu přítomnost uvnitř tohoto mechanismu dokládají rovněž dobové obrazové prameny. Ve sbírce Amerického muzea holokaustu je fotografie z června 1942, na níž sedí s německým důstojníkem ve Staré Gradišce. Snímek sám nemůže vypovědět celý rozsah odpovědnosti, potvrzuje však jeho přímý pohyb v prostoru, nad nímž měl velitelskou pravomoc.

Na počátku roku 1943 byl pod německým tlakem odvolán a držen v domácím vězení. Ani tento zásah nelze vydávat za pokus nacistických představitelů chránit pronásledované: podle Hrvatského biografického lexikonu jim vadilo, že masové vraždění srbského obyvatelstva posiluje partyzánský odpor a komplikuje německé operace. Luburić si navíc i během formálního odstavení udržel značný vliv na správu táborů.

V srpnu 1944 se znovu objevil v mocenském centru, když se podílel na zatýkání okruhu kolem ministrů Mladena Lorkoviće a Anteho Vokiće. Ti usilovali o odklon režimu od Osy v době, kdy se německá porážka stávala stále zřejmější. Luburić byl poté vrácen do služby a v říjnu povýšen na ustašovského plukovníka.

V únoru 1945 převzal velení vojenských a policejních sil i civilní správu na sarajevském operačním území.

Ještě v dubnu, kdy se zánik režimu počítal na týdny, obdržel generálskou hodnost a velení II. ustašovského sboru v Sisaku. Hroutící se stát tedy jeho pravomoci neomezil; v posledních měsících je naopak rozšířil.

V květnu 1945 vedl část zbylých sil NDH směrem k Rakousku, kde se chtěly vzdát Britům. Luburić se však vrátil do Chorvatska a krátce velel malé skupině bývalých ustašovců. V listopadu unikl do Maďarska, odkud pokračoval dál, zatímco nový jugoslávský režim upevňoval kontrolu nad zemí.

Spojencům se nevzdal a jugoslávské úřady jej nedopadly.

Nebyl vyslechnut před soudem, nemusel odpovídat na otázky k organizaci táborů a nezažil řízení, v němž by zazněla svědectví přeživších. Tato absence rozsudku nevymazává doložené činy, ale je zásadní pro přesné pojmenování jeho poválečného osudu.

Od roku 1948 žil ve Španělsku a roku 1957 se usadil v Carcaixentu nedaleko Valencie. Používal několik krycích jmen, mezi nimi španělsky znějící Vicente Pérez García, a otevřel tiskárnu Drinapress. V zemi ovládané diktaturou Francisca Franca tak získal zázemí nejen k soukromému životu, ale také k pokračování politické práce. Exil pro něj neznamenal odchod z veřejného prostoru. Pod pseudonymy vydával časopis Drina, později se podílel na listu Obrana a tiskl projevy i ideologické materiály. Tiskárna nebyla pouhou živností; fungovala jako komunikační uzel části radikální chorvatské emigrace.

S Ante Pavelićem se roku 1955 rozešel a podílel se na založení Chorvatského národního odporu. Historik Mate Nikola Tokić v odborné knize o emigrantském separatismu ukazuje, že soupeřící skupiny spojoval deklarovaný cíl samostatného Chorvatska, současně je však oslaboval ostrý vnitřní boj. Luburićův rozchod s někdejším vůdcem proto nebyl odmítnutím ustašovské minulosti ani přechodem k demokratické politice.

Prostředí radikální emigrace bylo v šedesátých letech propojeno s politickým násilím, zatímco jugoslávská bezpečnostní služba pronásledovala odpůrce režimu i za hranicemi. Tokićova otevřeně dostupná práce, založená na pramenech ze sedmnácti archivů v deseti zemích, zasazuje atentáty do cyklu útoků, odvet a další radikalizace. Z toho však nelze automaticky připsat Luburićovi každý čin spáchaný jinou exilovou skupinou.

V roce 1967 přijal Luburić do svého okolí mladého Iliju Staniće, syna někdejšího ustašovce. Stanić získal jeho důvěru, pracoval v tiskárně a měl přístup do domu. Právě tato blízkost mu podle později odtajněných materiálů umožnila připravit útok bez násilného vniknutí zvenčí.

Dne 20. dubna 1969 byl Luburić ve svém domě usmrcen opakovanými údery tupým předmětem; tělo bylo nalezeno následujícího dne ukryté pod postelí. Stanić mezitím zmizel ze Španělska a dostal se zpět do Jugoslávie. Okolnosti smrti a její dopad na emigrantské prostředí rozebírá Tokić v kapitole We Have Chosen No One but Ourselves.

Hrvatski biografski leksikon i Památník Jasenovac označují atentát za operaci jugoslávské Služby státní bezpečnosti, známé pod zkratkami UDB či UDBA. Odtajněné záznamy citované v odborné literatuře spojují Staniće se službou a s krycím jménem Mungos. Síla této rekonstrukce spočívá v souběhu archivních stop, jeho okamžitého útěku a následného návratu do Jugoslávie, nikoli v pravomocném rozsudku španělského soudu. Stanić navíc v pozdějších rozhovorech měnil popis toho, kdo Luburiće zabil a jak útok proběhl. Jádro případu je proto pevnější než všechny jeho detaily: Luburić zemřel násilně, Stanić byl klíčovou osobou a dostupná institucionální i odborná literatura ukazuje k jugoslávské bezpečnostní službě. Úplný řetězec příkazů a přesný průběh posledních minut však nelze čtenáři vydávat za soudně uzavřenou skutečnost.

Luburićova vražda ukončila jeho život, nikoli spor o odpovědnost. Atentát není rozsudek a utajovaná operace není náhradou veřejného soudu. Pozůstalým po zavražděných nepřinesla možnost slyšet důkazy, obhajobu ani jasně vyslovenou vinu.

Nejtěžší část jeho příběhu se proto nenachází ve španělském domě, ale v záznamech o lidech, kteří prošli ustašovskými tábory. Za souhrnnými čísly stojí jména, rodiny a přerušené životy, včetně více než dvaceti tisíc dětí evidovaných Památníkem Jasenovac. Každá nepřesnost či politická manipulace s jejich počtem je znovu mění v nástroj cizího boje. Luburić mohl po válce změnit zemi, jména i podobu svého veřejného působení. Nemohl však změnit dokumentovanou funkci, kterou zastával, ani povahu systému, jejž pomáhal řídit. Exil mu poskytl čas vytvářet vlastní legendu, zatímco jeho oběti už žádnou možnost promluvit nedostaly.

Právě proto musí být historický text přesnější než propaganda, ať přichází z kterékoliv strany. Nemá z vraždy dělat spravedlnost ani z uprchlého velitele romantického bojovníka. Skutečnou protiváhou beztrestnosti zůstává paměť opřená o jména, dokumenty a odvahu nazvat organizované zlo jeho pravým jménem.