Článek
Cesta na dovolenou, výlet nebo návštěvu se někdy vleče téměř nesnesitelně. Člověk sleduje navigaci, odpočítává zbývající kilometry a má pocit, že cíl se přibližuje zoufale pomalu. Při návratu po stejné trase však může uplynout totožná hodina překvapivě rychle. Psychologové tento jev označují jako return trip effect. Výzkum zveřejněný v odborném časopise Psychonomic Bulletin & Review potvrdil, že lidé mohou zpáteční cestu hodnotit jako kratší, přestože skutečná vzdálenost a doba jízdy zůstávají stejné.
Jednoduché vysvětlení, že zpáteční trasu už známe, ale nevystačilo. V jednom z experimentů se efekt objevil dokonce tehdy, když se účastníci vraceli jinou, avšak stejně dlouhou cestou. Důležitější se ukázalo očekávání. Pokud první cesta trvá subjektivně déle, než člověk předpokládal, pro návrat už počítá s delším časem. Stejná délka jízdy ho proto podruhé tolik nepřekvapí a při zpětném hodnocení může působit kratší. Mozek si zkrátka nevede dokonale přesnou časovou knihu jízd; porovnává skutečný zážitek také s představou, kterou jsme měli před odjezdem.
Ještě zajímavější otázkou je, kdy přesně tento pocit vzniká.
Studie publikovaná v PLOS ONE sledovala účastníky během reálné cesty a porovnávala jejich průběžné vnímání času s hodnocením po příjezdu. Výsledky ukázaly, že rozdíl se výrazněji projevil až při zpětném posuzování celé trasy. Návrat tedy nemusí být každou minutu subjektivně rychlejší. Teprve když se člověk ohlédne za celou cestou, může jeho paměť vytvořit dojem, že uběhla podstatně svižněji.
Svou roli může hrát také množství pozornosti, kterou samotné jízdě věnujeme. Na neznámé trase sledujeme orientační body, odbočky, okolní provoz a navigaci pozorněji, zatímco cesta známějším prostředím vyžaduje jiný způsob soustředění. Experimenty s řidiči popsané v Transportation Research Part F spojily efekt zpáteční cesty právě s vnímáním času a rozdílnou kognitivní zátěží při jízdě. Neexistuje tedy jediný jednoduchý spínač, který by návrat „zrychlil“. Výsledný pocit vzniká z několika vrstev – očekávání před cestou, pozornosti během ní a následného zpracování vzpomínky.
Na tom všem je nejpozoruhodnější, že hodiny se nechovají jinak ani o sekundu.
Sto kilometrů zůstává sto kilometry a šedesát minut má pořád stejnou délku. Proměňuje se pouze naše zkušenost s nimi.
Čas totiž neměříme jen ciferníkem nebo displejem telefonu; neustále jej poměřujeme s očekáváním, pozorností a tím, co si po skončení události dokážeme vybavit. Proto může cesta tam působit jako malá věčnost, zatímco návrat zmizí téměř bez povšimnutí. Silnice se ani o metr nezkrátila. Jen naše paměť z ní po příjezdu vytvořila úplně jinak dlouhý příběh.