Článek
Lidstvo dokázalo přistát na Měsíci, rozluštit lidský genom a vyvinout umělou inteligenci. Přesto každé ráno prohrává s jediným tlačítkem na mobilním telefonu. Říká se mu odložit budík a představuje pravděpodobně nejpopulárnější způsob, jak odsunout nevyhnutelné. Studie zveřejněná v odborném časopise Scientific Reports v roce 2025 analyzovala více než tři miliony zaznamenaných nocí uživatelů spánkové aplikace. Ve více než 55 procentech případů skončilo ranní buzení odložením alarmu. Výzkumníci tak vědecky potvrdili něco, co každý milovník peřiny dávno ví: mezi člověkem a vstáváním existuje hluboký názorový rozpor.
Samotný ranní rituál přitom připomíná vyjednávání s mimořádně neústupným věřitelem.
Budík požaduje okamžité splacení spánkového dluhu, zatímco dlužník nabízí kompromis v podobě dalších pěti minut. Dohoda je uzavřena, telefon utichne a člověk se vítězoslavně zavrtá pod přikrývku. Za okamžik však elektronický vyděrač přichází znovu. Tentokrát je vyjednávání kratší, argumenty zoufalejší a ochota opustit postel ještě nižší. Po třetím odložení už člověk neřeší, zda vstane včas, ale zda by se pracovní porada nedala absolvovat přímo z polštáře.
Naštěstí se celé záležitosti ujala také věda. Výzkum Stockholmské univerzity zveřejněný v časopise Journal of Sleep Research zjistil, že u malé skupiny lidí zvyklých budík odkládat nemuselo třicetiminutové přerušované buzení zhoršit následný výkon v kognitivních testech. V některých úlohách jim dokonce pomohlo.
Zásadní důkaz, že čtyřicet minut ignorování telefonu představuje ideální životní strategii, to samozřejmě není.
Pro chronické ranní vyjednavače však jde o mimořádně vítanou informaci. Konečně mohou rodině vysvětlit, že neleží bezdůvodně v posteli, nýbrž se účastní vlastního neuropsychologického experimentu.
Největší tragédie nastává ve chvíli, kdy odkládání skutečně skončí. Člověk zjistí, že na přípravu do práce zbývá sedm minut, ponožky nejsou tam, kde je večer nechal, a rychlovarná konvice odmítá vařit rychlostí odpovídající krizové situaci.
Následuje zběsilý pohyb po bytě, během něhož se snídaně mění v nepotřebný luxus a čistá košile v předmět archeologického pátrání. Ještě před chvílí přitom tentýž člověk ležel pod peřinou v přesvědčení, že pět minut navíc nemůže nikomu uškodit. Teď stojí před zrcadlem s kartáčkem v ústech a hledá klíče, které celou dobu drží v ruce.
Budík přesto nemusí mít poslední slovo. Moderní technologie dokážou člověka probudit hudbou, světlem, vibracemi nebo zvukem připomínajícím požární poplach. Zatím však nikdo nevynalezl zařízení, které by ho přimělo dobrovolně opustit dokonale vyhřátou postel. Možná proto, že člověk ve skutečnosti nepotřebuje chytřejší budík, ale zaměstnání začínající kolem poledne. Do té doby nezbývá než pokračovat v tradičním ranním souboji, jehož pravidla jsou jednoduchá. Budík má pravdu, člověk má povinnosti a peřina má ze všech tří nejsilnější argumenty.