Bohové formovali starověký svět. Víra změnila zákony, umění i moc

Náboženství ve starověku nebylo jednou oddělenou oblastí života, kterou by bylo možné odložit po obřadu a vrátit se k politice, obchodu nebo právu. Procházelo téměř všemi institucemi, jež držely rané státy pohromadě. Odborný přehled Gettyho muzea o počátcích mezopotámských měst připomíná, že chrámy byly současně středisky rituálů, vzdělávání, písemnictví, hospodářské správy i pozorování oblohy. Právě v tomto spojení posvátného a praktického spočívala mimořádná síla starověké víry.

Také pojem „pohanství“ vyžaduje opatrnost. Jde o pozdější zastřešující označení, nikoli o vlastní jméno jedné společné starověké víry. Sumerové, Egypťané, Řekové, Římané ani Mayové netvořili jediný náboženský svět a jejich božstva nebyla zaměnitelná. Polyteismus navíc neznamenal bezbřehý zmatek: jednotliví bohové měli své kompetence, svatyně, svátky, kněžstva a vztahy k určitým městům, rodům či profesím.

Víra dávala společnosti jazyk, jímž vysvětlovala úrodu, nemoc, vítězství, porážku i smrt. Dokázala legitimizovat panovníka, ale také mu ukládala povinnost chránit řád, konat oběti a pečovat o zemi. Spojovala obyvatele při slavnostech a pohřbech, současně však posvěcovala hierarchie a vymezovala, kdo smí vstoupit do chrámu, vykonávat rituál nebo číst posvátné texty. Její dědictví proto není jen příběhem duchovního hledání; je také dějinami moci, vzdělání, solidarity a nerovnosti.

V sumerských městských státech měl každý významný městský celek svého patrona. Ur byl spojen s měsíčním bohem Nannou, v akkadštině zvaným Sín, Uruk s Inannou a Nippur s Enlilem. Jak shrnuje vzdělávací kapitola Rice University o starověké Mezopotámii, monumentální chrámový areál zahrnoval nejen svatyni, ale i sklady, dílny a zázemí kněžstva. Město se tak mohlo chápat jako obec pod ochranou božstva, o jehož přízeň bylo nutné soustavně pečovat.

Chrám nebyl moderním úřadem ani firmou, přesto spravoval půdu, pracovní sílu, zásoby a rozsáhlé přídělové hospodářství. Kněží, písaři, řemeslníci a další pracovníci kolem svatyně vytvářeli instituci schopnou organizovat produkci i uchovávat záznamy. Potřeba evidovat dávky, majetek a závazky patřila k prostředí, v němž se rozvíjelo klínové písmo. Náboženská instituce tím ovlivnila administrativu státu, ačkoli vznik písma nelze vysvětlit jedinou příčinou. Panovník vystupoval jako stavitel chrámů, ochránce zavlažovacích kanálů a prostředník mezi městem a božským řádem. Náboženské obrazy poskytovaly politické moci autoritu, kterou bylo možné tesat do kamene. Na vrcholu Chammurapiho stély je král zobrazen před bohem Šamašem; katalog sbírek Louvru výjev vykládá jako legitimizaci královy svrchovanosti a soudních rozhodnutí zapsaných pod ním. Zákon zde nebyl pouhou nahodilou vůlí vládce, ale součástí veřejně předvedeného kosmického a politického pořádku.

Hranice mezi náboženstvím, lékařstvím, magií a ranou vědou tehdy nevypadala jako dnes. Zatmění, pohyb planet, neobvyklý porod nebo nemoc mohly být čteny jako znamení, která vyžadovala odborný výklad. Metropolitní muzeum ve studii o mezopotámské magii dokládá, že vzdělaní specialisté spojovali rituály, léčivé látky, zaříkání a systematické pozorování přírody. Jejich práce mohla obsahovat omyly, ale zároveň podporovala dlouhodobé zapisování a třídění zkušeností.

Mezopotámské texty také ukazují, že náboženství nemuselo slibovat útěšný posmrtný život. Příběhy o Gilgamešovi stavěly člověka před neodvratnost smrti a hranici mezi smrtelníkem a bohy; přehled Metropolitního muzea o Gilgamešově tradici připomíná i pochmurné obrazy podsvětí. Smysl života se proto hledal v činech, potomstvu, paměti města a vztahu k božskému řádu, nikoli automaticky v naději na blaženou věčnost.

V Egyptě se náboženská a politická představa soustředila kolem maat, principu pravdy, spravedlnosti a správného uspořádání světa. Úkolem krále bylo tento řád udržovat proti chaosu: chránit zemi, zajišťovat rituály a vykonávat spravedlnost. Metropolitní muzeum v odborném textu o egyptském království upozorňuje na důležitou nuanci: božská byla především instituce královské moci, zatímco Egypťané si uvědomovali smrtelnost konkrétního panovníka. Živý král byl spojován s Horem a zemřelý s Usirem.

Oficiální chrámy byly chápány jako pozemská sídla bohů. Každodenní kult obstarávali kněží jménem panovníka: otevírali svatyni, pečovali o kultovní obraz, předkládali pokrmy, nápoje a kadidlo. Chrámové statky přitom vlastnily půdu, zaměstnávaly pracovníky a podporovaly řemesla i písařskou kulturu. Víra se však neomezovala na monumentální svatyně; lidé používali amulety, obraceli se k místním božstvům a prožívali ochranné obřady v rodině. Mimořádný význam měl posmrtný život, jehož dosažení záviselo na uchování těla, správném pohřbu, rituální výbavě i morální způsobilosti zemřelého. „Kniha mrtvých“ nebyla jednotnou knihou v dnešním smyslu, nýbrž souborem textů a zaklínadel, která měla člověku pomoci překonat nástrahy zásvětí, jak vysvětluje Britské muzeum. Představa vážení srdce proti maat spojovala naději na pokračování existence s hodnocením pozemského života; dokládají ji také egyptské pohřební amulety. Pyramidy, skalní hrobky, reliéfy a sochy nebyly vytvořeny jen proto, aby budoucí návštěvníci obdivovali jejich krásu. Obraz a nápis měly rituální účinnost: zpřítomňovaly oběť, jméno i správně vykonaný úkon a pomáhaly zachovat identitu zemřelého. Náboženství tím dlouhodobě určovalo měřítko architektury, práci kameníků, pravidla zobrazení lidského těla i vývoj hieroglyfického písemnictví. Touha čelit zániku mobilizovala obrovské zdroje, ale zároveň vytvořila kulturní paměť, z níž dnes čteme dějiny celé civilizace.

Pokus faraona Achnatona ve 14. století př. n. l. povýšit slunečního Atona a systematicky vytlačit jiná božstva bývá označován za první monoteismus. Tak jednoznačný soud však není bezpečný. Přímý odborný přehled University College London o amarnském náboženství mluví o radikálním vyloučení ostatních božstev z oficiálního výrazu, zároveň ale kult zůstával úzce svázán s králem a jeho rodinou. Reforma po Achnatonově smrti nepřežila a tradiční kulty byly obnoveny.

U civilizace v povodí Indu musí historik začít přiznáním, že její náboženský svět neumíme spolehlivě přečíst. Dochovaly se pečetě, figurky, lázeňské stavby a pohřební nálezy, avšak harappské písmo zůstává nerozluštěné. Známá pečeť se sedící rohatou postavou byla dříve vykládána jako předobraz boha Šivy, jenže Smarthistory upozorňuje, že takové čtení vychází z pozdějších analogií a není jistým překladem významu předmětu. Podobnost sama o sobě nedokazuje nepřerušenou náboženskou kontinuitu.

Ve druhém tisíciletí př. n. l. se v severní Indii rozvíjela védská tradice nesená indoárijsky mluvícími skupinami. Hymny, po dlouhou dobu předávané ústně, provázely oběti ohni, nápojům a božstvům, mezi něž patřili Indra, Agni či Varuna. Přesné provedení rituálu posilovalo autoritu bráhmanů, kteří uchovávali posvátné formule. Vztah mezi védským náboženstvím a systémem varen byl významný, avšak složitou společenskou hierarchii nelze redukovat na jediný text ani na jednorázové rozhodnutí kněžské vrstvy; vývoj trval staletí. Upanišady přesunuly část pozornosti od vnější oběti k poznání, povaze skutečnosti a osvobození z koloběhu zrození. Pojmy karma, samsára a mókša proměnily způsob, jakým bylo možné chápat lidské jednání: jeho důsledky překračovaly jeden život. Otevřel se hluboký prostor pro etiku a osobní kázeň, současně však mohly být představy o karmě používány k vysvětlení zděděného společenského postavení. Přehled o védské a maurjovské Indii proto ukazuje náboženství jako zdroj vnitřního hledání i sociálního uspořádání.

Buddhismus, džinismus a další asketická hnutí prvního tisíciletí př. n. l. zpochybnila představu, že rozhodující cestou k duchovnímu cíli je nákladná oběť kontrolovaná dědičným kněžstvem. Vznikaly mnišské a laické komunity, nové etické ideály i síť poutních míst. Maurjovský panovník Ašóka ve 3. století př. n. l. podpořil buddhismus a nechal zásady mravného vládnutí tesat do skal a sloupů; nešlo však jen o soukromou konverzi, nýbrž o veřejný jazyk správy rozmanité říše. Víra zde nabízela panovníkovi autoritu, ale také měřítko soucitu a odpovědnosti.

Za dynastie Šang se královská moc opírala o komunikaci s předky a vyššími silami prostřednictvím věšteb. Otázky ryto do lopatek zvířat a želvích krunýřů se týkaly úrody, války, počasí, porodů i královských rozhodnutí; praskliny vzniklé zahřátím vykládali specialisté. Rituální bronzy a nefrit nebyly pouhou okrasou. Metropolitní muzeum dokládá, že v době Šang a Čou sloužily nefritové předměty při obětech bohům a předkům, pohřbech, smlouvách i dvorských obřadech.

Kult předků propojoval rodinu, vlastnictví a politické postavení. Zemřelí členové rodu nebyli vnímáni jako úplně nepřítomní; správně vykonané oběti udržovaly vztah mezi generacemi a potvrzovaly postavení živých potomků.

U vládnoucí elity se genealogie stávala argumentem moci, protože přístup k významným předkům nebyl rozdělen rovnoměrně. Náboženský obřad tak chránil paměť rodu, ale současně upevňoval hierarchii, v níž měl panovník nejvyšší rituální odpovědnost.

Dynastie Čou vytvořila mimořádně trvanlivou představu Mandátu Nebes. Vítězství nad Šangy bylo vysvětlováno tím, že Nebesa odňala nemravné dynastii právo vládnout a svěřila je novému rodu. Jak uvádí kapitola Rice University o starověké Číně, tato ideologie posilovala panovníka, ale jeho legitimitu zároveň podmiňovala řádným výkonem vlády. Povstání, hladomor nebo katastrofa mohly být zpětně čteny jako důkaz, že dynastie přízeň ztratila.

Pozdější konfuciánské a taoistické tradice ukazují, jak obtížné je vtěsnat čínské myšlení do západního dělení na náboženství a filozofii. Konfuciánský důraz na obřad, úctu k rodičům a kultivaci správných vztahů ovlivnil vzdělávání i státní správu; taoistické proudy hledaly soulad s cestou tao a rozvíjely vlastní rituály, komunity i představy o těle a nesmrtelnosti. Tyto směry se v praxi často překrývaly s kultem předků a místních božstev. Nešlo o jednoduché vystřídání jedné víry druhou, ale o dlouhodobé vrstvení návyků a autorit.

Řecké městské státy sdílely bohy a mýty, ale každý polis měl vlastní kulty, kalendář a ochránce. Athéna byla těsně spojena s Athénami, Héra s Argem a Apollón s Delfami; náboženská krajina byla poseta chrámy, háji, oltáři a věštírnami. Přehled starověkého Řecka připomíná, že společná místa jako Delfy a Olympie pomáhala vytvářet vědomí helénské sounáležitosti i mezi politicky soupeřícími obcemi. Olympijské závody byly původně slavností na počest Dia, nikoli sekulární sportovní událostí.

Řecký kult stál především na správně vykonaném úkonu: oběti, úlitbě, průvodu, modlitbě a slavnosti. Víra nebyla založena na jednom závazném vyznání ani na centrální církevní organizaci. Veřejné rituály rozdělovaly maso z obětí, rytmizovaly rok a předváděly obec jako jednotné společenství, i když politická práva zůstávala omezená. Ženy, cizinci i otroci se náboženského života účastnili různými způsoby; jejich role však určovaly konkrétní kulty a společenské postavení. Věštírny vstupovaly do rozhodování o válce, kolonizaci i zákonech, avšak jejich odpovědi nebyly mechanickým příkazem. Bylo nutné je interpretovat a političtí aktéři s nimi mohli zacházet účelově. Delfy zároveň uchovávaly dary z mnoha měst a fungovaly jako místo soutěže o prestiž. Náboženství tak konflikty nejen mírnilo; poskytovalo také scénu, na níž obce veřejně ukazovaly bohatství, zásluhy a své místo v řeckém světě.

Mýty živily poezii, sochařství, malbu i divadlo. Tragédie nefungovala jako ilustrovaná učebnice víry, nýbrž otevírala spory mezi božským a lidským zákonem, rodinou a obcí, vinou a odpovědností.

V Sofoklově Antigoně se povinnost pohřbít mrtvého střetává s příkazem vládce; náboženský konflikt se tak mění v politickou a morální otázku. Kulturní síla řeckého náboženství spočívala právě v tom, že jeho příběhy dovolovaly znovu promýšlet hranice lidského jednání.

Z Řecka nevzešel jednoduchý přechod „od mýtu k rozumu“, po němž by víra zmizela. Filosofové hledali přirozené principy kosmu a Sókratés byl roku 399 př. n. l. odsouzen mimo jiné za bezbožnost, zatímco veřejné kulty pokračovaly. OpenStax ve své pasáži o řeckém kritickém myšlení připomíná také starší vědecké úspěchy Egypta a Mezopotámie. Rozumové zkoumání a náboženská tradice po dlouhou dobu existovaly vedle sebe, střetávaly se a navzájem měnily svůj slovník.

Římské religio vyjadřovalo především závazek zachovávat správný vztah k bohům. Veřejné oběti, sliby a slavnosti měly chránit pax deorum, mír s božskými silami, na němž podle Římanů záviselo bezpečí obce.

Odborná kapitola o náboženství v římské říši proto zdůrazňuje propojení rituálu s politikou. Nešlo pouze o osobní přesvědčení jednotlivce; zanedbání kultu mohlo být vyloženo jako veřejné ohrožení.

Nejvyšší úřady a kněžské funkce se často překrývaly. Augurové vykládali znamení, pontifikové dohlíželi na kalendář a obřady, vestálky udržovaly posvátný oheň. Císařský kult pak spojil loajalitu k říši s náboženskou poctou panovníkovi a bohyni Romě, přičemž konkrétní praxe se v provinciích lišila. Římští císaři byli po smrti někdy prohlášeni za bohy rozhodnutím senátu; za života se častěji obětovalo za jejich blaho nebo se jejich osoba přidružovala k božským symbolům.

Vedle státních slavností existovala každodenní zbožnost domácnosti. Lararia uchovávala obrazy ochranných bytostí domu, předkům a domácím bohům se přinášely drobné obětiny a rodinné obřady doprovázely narození, sňatek i pohřeb. Náboženství tak nebylo řízeno jen shora z Kapitolu. Přetrvávalo v kuchyni, atriu, na křižovatce i v profesním sdružení a vytvářelo množství vztahů, které se mohly lišit podle původu, společenské vrstvy a místa. Rozšiřování říše nepřineslo jednotnou náboženskou uniformitu. Římané přebírali, překládali a nově spojovali božstva z Řecka, Egypta, Anatolie i dalších oblastí; kulty Isis, Kybely či Mithry nabízely specifická společenství a iniciační zkušenost. Tentýž otevřený systém však měl politické hranice: stát zasahoval, když v určitém kultu spatřoval ohrožení pořádku. Náboženská pluralita říše nebyla moderní svobodou vyznání, ale vyjednávaným soužitím pod dohledem moci.

Právě zde se ukázal konflikt s ranými křesťany. Jejich odmítání oběti tradičním bohům a císařskému kultu mohlo římským úřadům připadat jako odmítnutí občanské povinnosti, nikoli jen jako teologický nesouhlas. Pronásledování nebylo po tři staletí nepřetržité ani všude stejné; střídala se místní opatření s několika celoříšskými zásahy. Tato zkušenost však pomáhala utvářet křesťanskou paměť mučednictví a pevnější identitu komunit.

Také ve starověkých Amerikách určovalo náboženství podobu měst, vlády a času, přestože jednotlivé civilizace od And po Mezoameriku nelze směšovat. U klasických Mayů vystupovali králové a královny jako aktéři obřadů, kteří zajišťovali spojení s předky a nadpřirozenými silami. Kamenné stély nesly jejich portréty, data a hieroglyfické záznamy. Metropolitní muzeum vysvětluje, že mayské stély současně označovaly posvátný prostor, zachycovaly běh času a budovaly ikonografii panovnické moci.

Mayské kalendáře nebyly jen technickou pomůckou pro počítání dnů. Propojovaly zemědělské cykly, dynastické výročí, věštbu a představu opakujících se období kosmu.

Znalost pohybu nebeských těles umožňovala přesné výpočty a pomáhala načasovat rituály; náboženský význam přitom pozorování neznehodnocoval, ale vytvářel pro ně dlouhodobou institucionální potřebu.

Architektura náměstí a chrámů pak poskytovala prostor, kde se kalendářní přechod stal veřejně viditelnou událostí.

Krevní oběti a lidské obětování jsou historicky doloženou součástí některých mezoamerických tradic, neměly by však překrýt všechno ostatní. Elity prováděly také vlastní rituální pouštění krve, pálily kadidlo, přinášely potraviny a inscenovaly příběhy božstev. Reliéf v Metropolitním muzeu zachycuje mayský obřad panovníka, při němž byla do koše sypána krev nebo kadidlo. Rituál potvrzoval závazek vládce vůči společenství i jeho výsadní postavení, takže zbožnost a politické divadlo od sebe nelze čistě oddělit.

Náboženská kosmologie podporovala stavitelství, písemnictví, matematické počítání a výtvarnou tvorbu, protože všechny tyto dovednosti umožňovaly zasadit obec do uspořádaného vesmíru.

Zároveň legitimizovala válku, zajímání protivníků a moc dynastií. Stejná tradice tedy mohla zanechat přesné kalendářní záznamy, monumentální umění i násilné obřady. Hodnotit ji pouze jako zdroj poznání, nebo naopak jen jako nástroj strachu, by znamenalo přehlédnout její skutečnou společenskou šíři.

Izraelské náboženství nevzniklo mimo kulturní svět Kanaánu, ale uvnitř něj. Archeologie i biblické texty svědčí o prostředí, kde bylo známo více božstev a kde Jahve postupně získával výlučné postavení. Studie Yale Bible Study upozorňuje, že příkaz neuctívat jiné bohy ještě sám o sobě nepopírá jejich existenci. Starší fáze se proto přesněji popisují jako monolatrie nebo henoteismus: uctívání jediného boha bez plně rozvinutého tvrzení, že žádní jiní bohové neexistují.

Výlučný monoteismus se formoval po dlouhou dobu a jeho vývoj nebyl rovnoměrný. Prorocké texty odsuzující Baala nebo Ašeru ukazují právě to, že jejich kult mezi obyvateli přetrvával; nápisy a další nálezy obraz ještě komplikují. Silná tvrzení, že Jahve je jediným Bohem, vystupují výrazně v souvislosti s babylonským exilem v 6. století př. n. l., zatímco další zpřesňování probíhalo i v helénistickém období. Monoteismus tedy nebyl jednorázovým vynálezem jednoho okamžiku, nýbrž výsledkem sporu, redakce textů a dějinné zkušenosti.

Zásadní novost nespočívala pouze v počtu bohů. Smlouva mezi Bohem a lidem, důraz na Tóru, prorocká kritika nespravedlnosti a spojení kultu s etickou odpovědností vytvořily mimořádně odolný model komunity. Biblické právo vznikalo v dlouhém procesu a nelze je číst jako stenografický zápis jediné historické události; obsahuje vrstvy z různých dob. Přesto dokázalo spojit obřad, sociální pravidla, paměť předků a představu dějin vedených morálním smyslem. Zničení prvního jeruzalémského chrámu a exil postavily společnost před otázku, zda může víra přežít ztrátu země, dynastie a svatyně. Odpovědí se stala silnější práce s textem, pamětí a společným zákonem; po návratu vznikl druhý chrám, ale židovské komunity žily i mimo Judsko. Náboženská identita tak přestala být zcela závislá na existenci jednoho státu. Tato schopnost přenášet posvátný řád prostřednictvím Písma, kalendáře a obce patří k nejvýznamnějším institucionálním změnám starověku.

Judaismus nelze vykládat jen jako předehru ke křesťanství. Měl vlastní mnohotvárný vývoj, v němž se střetávaly kněžské, prorocké, chrámové, učenecké a později rabínské proudy. Jeho historický vliv byl přesto obrovský: představa jediného Boha, jenž není omezen na jedno město ani zobrazen jako místní kultovní socha, zásadně ovlivnila křesťanství a později islám. Monoteismus tím změnil rozsah náboženského společenství, nikoli však automaticky lidskou potřebu rituálu, autority a posvátného prostoru.

Zarathuštra, řecky Zoroaster, patří k nejvlivnějším a současně nejhůře datovatelným postavám dějin náboženství. Encyclopaedia Iranica ve studii Zarathuštra v Avestě uvádí, že jeho doba, působiště, a dokonce některé otázky historicity zůstávají předmětem diskuse, ačkoli bývá kladen do východního Íránu na konec druhého tisíciletí př. n. l. Nejstarší hymny, gáthy, stavějí do středu Ahuru Mazdu a protiklad pravdy či správného řádu a lži.

Zoroastrismus nelze bez vysvětlení zařadit do jediné kolonky. Obsahuje silnou tendenci k uctívání nejvyššího moudrého Pána, ale také výrazný dualismus dobrého a ničivého principu. Odborné heslo Encyclopaedia Iranica o dualismu zdůrazňuje, že monoteistická tendence a dualistická teologie mohly existovat vedle sebe a že jejich vztah se historicky proměňoval. Jednoduchá věta „Peršané věřili ve dva bohy“ proto zkresluje stejně jako tvrzení o neměnném čistém monoteismu.

Význam této tradice spočíval v mimořádném důrazu na volbu člověka. Pravdivé myšlení, řeč a jednání nebyly okrajovou zbožností, ale účastí na kosmickém zápasu, který měl skončit vítězstvím dobra, soudem a obnovou světa.

Oheň v zoroastrijském kultu nebyl bohem, jak se někdy chybně píše; sloužil jako čistý prostředek rituálu a viditelný znak pravdy a řádu. Etika tak získávala kosmický rozměr a každodenní rozhodnutí bylo zasazeno do příběhu celého světa.

Za Achaimenovců není snadné přesně určit jednotnou podobu náboženské politiky, protože doklady se liší podle vládců a oblastí. Za Sásánovců se však zoroastrijské instituce propojily se státní mocí mnohem pevněji a kněžstvo získalo výraznější veřejnou autoritu. Představy soudu, vzkříšení a konečného vítězství dobra mají nápadné paralely v pozdějším judaismu, křesťanství a islámu, avšak konkrétní cesty vlivu jsou předmětem odborné debaty. Podobnost sama nestačí k důkazu přímého převzetí.

Křesťanství vzniklo v 1. století n. l. uvnitř židovského prostředí římské Judeje a postupně se šířilo mezi nežidovské obyvatelstvo Středomoří. Jeho obce nebyly zpočátku jednotné, ale společné bohoslužby, křest, modlitba a vzájemné oslovování členů jako bratří a sester vytvářely identitu, kterou bylo možné přenést přes jazykové i zeměpisné hranice, jak popisuje přehled o raných křesťanech v římské říši. Odmítnutí obětí tradičním bohům přivedlo některé křesťany do konfliktu s úřady, ale obraz souvislého všeříšského pronásledování by byl nepřesný. Teprve v určitých obdobích, například za Decia a Diokleciána, získal nátlak širší a systematičtější podobu; jindy závisel na místních poměrech a rozhodnutí konkrétních správců. Konstantinova politika a dohoda tradičně označovaná jako milánský edikt roku 313 křesťanství legalizovaly, neučinily z něj však okamžitě jediné státní náboženství. Zlom završil až Theodosius I., když edikt v Soluni roku 380 povýšil nicejské křesťanství na normu říše, což otevřelo cestu k omezování tradičních kultů i konkurenčních křesťanských směrů.

Tím neskončilo starověké propojení víry a moci; změnily se jeho instituce, jazyk a symboly. Křesťanské baziliky proměnily podobu měst, biskupové převzali nové veřejné role a teologické spory se staly otázkou císařské politiky, zatímco starší filosofie, právní myšlení a výtvarné formy byly odmítány, přetvářeny i uchovávány zároveň.

Starověká náboženství po sobě nezanechala jen ruiny svatyní a jména bohů, kterým už většina lidí nepřináší oběti.

Zanechala kalendáře, literární příběhy, zákonné obrazy spravedlnosti, pohřební zvyky, městské osy, politické rituály i otázku, zda moc podléhá vyššímu mravnímu řádu.

Za každým monumentem však stáli lidé, kteří se stejně jako my snažili porozumět utrpení, náhodě, vině a smrti. Jejich odpovědi mohly osvobozovat i svazovat, chránit slabé i upevňovat privilegia, ale bez nich nelze pochopit, jak se z prvních měst zrodily civilizace, jejichž myšlenky stále žijí v našem právu, kultuře a svědomí.