Článek
Monika Bagárová zveřejnila, že jí byl diagnostikován lipedém poté, co dlouhodobě řešila oblast stehen, která podle ní vzdorovala cvičení, hubnutí i dalším snahám.
A tím se krásně rozpadá jeden z nejoblíbenějších národních lékařských oborů: diagnostika cizího těla pohledem. V něm nepotřebujete medicínu, vyšetření ani odborníka. Stačí fotografie ženy, dvě funkční oči a sebevědomí člověka, který včera přečetl nápis „kalorie“ na zadní straně jogurtu.
Stehna jsou větší? Méně jíst. Otékají? Více běhat. Bolí? Tak se přece musí člověk trochu překonat. Česká internetová ordinace má otevřeno nonstop a čekací doba na chybný verdikt bývá přibližně sedm sekund.
Jenže medicína má tu nepříjemnou vlastnost, že občas zkazí dokonale jednoduché vysvětlení. Systematický přehled publikovaný v databázi PubMed popisuje lipedém jako chronické a nedostatečně diagnostikované onemocnění tukové tkáně spojené s nepoměrným ukládáním tuku, bolestí a u části pacientek také omezením pohyblivosti. Autoři zároveň upozorňují, že může být zaměňován za obezitu nebo lymfedém. To je pro samozvanou dietní policii mimořádně špatná zpráva. Ukazuje se totiž, že lidský organismus je složitější než rovnice „stehno minus rohlík plus deset dřepů“. Po desetiletích civilizačního pokroku jsme tedy dospěli k šokujícímu poznání: větší objem končetiny nemusí být charakterová vada.
Druhý nepříjemný zásah do světa univerzálních rad přináší odborný přehled evidovaný americkou National Library of Medicine. Ten charakterizuje lipedém jako chronickou poruchu s typickým ukládáním podkožní tukové tkáně převážně u žen a zároveň připomíná, že mechanismy onemocnění stále nejsou zcela objasněné. Jinými slovy: vědci dál zkoumají buněčné změny, vazivovatění, cévní a lymfatické souvislosti, zatímco internetový specialista už má jasno po pohledu na fotografii v legínách. Je až dojemné sledovat, jak několik desetiletí lékařského výzkumu pravidelně prohrává diskusi s člověkem, který právě mezi dvěma komentáři doporučil „prostě přestat žrát“.
Když diagnózu nahradí metr, váha a veřejný soud
Lipedém zároveň ukazuje, jak ochotně jsme ženské tělo proměnili ve veřejnou tabuli výsledků. Hubneš? Gratulujeme, konečně ses sebou něco udělala.
Nehubneš tam, kde společnost požaduje? Asi málo makáš. Máš nepoměr mezi horní a dolní částí těla? Přidej kardio. Bolí tě nohy? Určitě špatné boty.
A pokud žádná rada nepomůže, zbývá nejspolehlivější lékařský postup moderní doby: obvinit pacientku z nedostatku vůle. Jenže právě obtížné rozlišování lipedému od jiných stavů je jedním z důvodů, proč odborná literatura volá po přesnější diagnostice a dalším výzkumu.
Nemoc se totiž neurčuje podle konfekční velikosti, fotografie na Instagramu ani podle toho, zda sousedka zhubla stehna během dovolené v Chorvatsku.
Na příběhu Bagárové je proto nejméně zajímavé, kolik centimetrů má kdo přes stehno. Podstatnější je, jak rychle umíme z těla udělat důkaz lenosti, nedisciplinovanosti nebo údajně špatného životního stylu ještě předtím, než vůbec připustíme možnost zdravotního problému. Lipedém nepotřebuje další armádu samozvaných poradců s metrem v jedné ruce a kalorickou tabulkou v druhé. Potřebuje větší povědomí, kvalitní diagnostiku a méně sebejistých rozsudků nad cizím tělem. Bagárová tím, že o diagnóze veřejně promluvila, otevřela téma, které se do uhlazeného světa dokonalých postav příliš nehodí. A možná právě proto je důležité. Protože někdy není největším problémem tuková tkáň. Mnohem větší přebytek představuje množství lidí, kteří o cizím zdraví vědí všechno ještě dřív, než lékař stihne otevřít dveře ordinace.