Babí Jar: 33 771 obětí za dva dny a přerod nacistického vraždění

Když německá vojska 19. září 1941 obsadila Kyjev, vstoupila do města, v němž před válkou žilo přibližně 160 000 Židů. Jak uvádí United States Holocaust Memorial Museum, zhruba 100 000 z nich před okupací uprchlo nebo již sloužilo v sovětských ozbrojených silách; v Kyjevě tak zůstalo asi 60 000 lidí, mezi nimi ve velkém počtu ženy, děti, starší a nemocní.

Během prvního týdne okupace otřásly centrem Kyjeva mohutné exploze. Výbuchy způsobily miny zanechané ustupujícími sovětskými jednotkami a úřady, nacistická okupační moc je však využila jako záminku k vraždění židovského obyvatelstva, které bylo kolektivně označeno za viníka.

Dne 28. září se po městě objevily výzvy, aby se kyjevští Židé následujícího rána dostavili na určené shromaždiště a vzali si s sebou doklady, oblečení, peníze a cennosti.

Podle dokumentace Yad Vashem nařízení současně hrozilo zastřelením těm, kteří by neuposlechli. Lidé tak byli vehnáni do situace, v níž už samotné odmítnutí příkazu znamenalo bezprostřední ohrožení života.

Ráno 29. září proudily tisíce lidí směrem k rokli Babí Jar na severozápadním okraji tehdejšího Kyjeva. Na místě byli oddělováni od zavazadel a cenností, nuceni svléknout se a pokračovat do prostoru rokle, kde začalo systematické střílení.

Vraždění zajišťovaly jednotky SS, německé policie a jejich pomocné síly pod vedením příslušníků Einsatzgruppe C. Přímou střelbu provádělo především Sonderkommando 4a vedené SS-Standartenführerem Paulem Blobelem; na operaci se podle historických záznamů podílely i další německé bezpečnostní a policejní složky a pomocné jednotky. Oběti byly vháněny do rokle a zastřelovány v menších skupinách. Nešlo o spontánní výbuch násilí, ale o předem organizovanou vražednou operaci, která vyžadovala soustředění tisíců lidí, uzavření prostoru, ozbrojené hlídky, odebrání majetku a koordinaci samotných poprav.

Rozsah zločinu zachytilo i vlastní hlášení nacistických jednotek: za 29. a 30. září uvádělo 33 771 zavražděných Židů. Stejný údaj je zachován v německém operačním hlášení citovaném v dokumentech norimberského procesu, které zpřístupňuje Avalon Project Yale Law School. Nejde tedy pouze o pozdější historický odhad, ale o číslo, které zaznamenali sami pachatelé.

Dokumenty současně ukazují, že vraždění bylo spojeno se systematickým okradením obětí. Německé hlášení zaznamenalo zabavení peněz, cenností a oblečení a jejich následné předávání nacistickým institucím a okupační správě. Fyzická likvidace lidí tak byla propojena s administrativně organizovaným zbavením jejich posledního majetku.

Mezi zavražděnými byli muži, ženy i děti. Skutečnost, že v okupovaném Kyjevě zůstávali ve velkém počtu právě lidé, kteří kvůli věku, nemoci či dalším okolnostem nemohli nebo nestihli uprchnout, činila z nacistického příkazu smrtící past především pro civilní obyvatelstvo.

Babí Jar proto nelze chápat jako izolovaný zločin jednoho města. Po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 se na okupovaných územích rychle rozšiřovaly masové střelby a do jara 1943 Einsatzgruppen spolu s dalšími jednotkami SS a policie zavraždily více než milion Židů.

V prvních měsících války proti Sovětskému svazu se nacistická politika radikalizovala až k systematickému vraždění celých židovských komunit. Popravy se odehrávaly v lesích, příkopech, protitankových zákopech a roklích, často nedaleko měst a obcí, v nichž oběti ještě krátce předtím žily.

Pro tuto část holokaustu se používá označení „holokaust kulkami“. Historický přehled Babyn Yar Holocaust Memorial Center popisuje Babí Jar jako jeden z nejvýraznějších příkladů masového vraždění přímo v blízkosti místa, kde oběti žily – bez nutnosti jejich předchozí deportace na velkou vzdálenost.

Hromadné popravy byly z pohledu pachatelů náročné na personál, munici, stráže i dopravu a nacistické vedení řešilo také psychické dopady opakovaného střílení na samotné střelce. Holocaust Encyclopedia uvádí, že právě úvahy o nedostatečné „efektivitě“ poprav a jejich působení na pachatele patřily mezi faktory podporující vývoj a nasazování plynových vozů.

Tady je nutné odmítnout příliš jednoduché tvrzení, že Babí Jar „vedl k vynálezu plynových komor“. Nacisté experimentovali s jedovatým plynem jako prostředkem vraždění už v roce 1939 a od ledna 1940 zabíjeli lidi s postižením v rámci programu Aktion T4 v pevných plynových komorách, které byly vydávány za sprchy.

Do srpna 1941, tedy ještě před masakrem v Babím Jaru, bylo podle interních statistik programu T4 v šesti plynovacích zařízeních zavražděno 70 273 institucionalizovaných lidí s postižením. Technika zabíjení oxidem uhelnatým proto existovala před událostmi v Kyjevě a její vývoj nelze historicky odvozovat od jediného masakru.

Babí Jar přesto představuje jeden z klíčových okamžiků eskalace holokaustu. Během dvou dnů ukázal děsivý rozsah toho, čeho byl nacistický represivní aparát schopen při masovém vraždění střelbou; zároveň šlo o metodu náročnou na množství mužů, materiál a nepřetržitou přímou účast pachatelů.

Na konci roku 1941 začala nacistická moc vytvářet vyhlazovací centra určená k systematickému vraždění Židů plynem.

První masové plynování Židů v nacistickém vyhlazovacím centru proběhlo v Chełmnu 8. prosince 1941 a pozdější Operace Reinhard v Bełżci, Sobiboru a Treblince využívala zkušenosti i personál programu T4.

Historická cesta od střelby k průmyslovému vraždění tedy nebyla jedinou přímou linií vedoucí z Babího Jaru, ale souběhem několika již probíhajících vražedných mechanismů.

Vraždění v Babím Jaru neskončilo 30. září 1941. Rokle a její okolí zůstaly místem poprav až do podzimu 1943 a mezi dalšími oběťmi byli vedle Židů také Romové, sovětští váleční zajatci, pacienti psychiatrické léčebny a další civilisté. United States Holocaust Memorial Museum odhaduje, že za německé okupace bylo na tomto místě zavražděno celkem přibližně 100 000 lidí, Židů i Nežidů.

Nedaleko rokle vznikl v květnu 1942 tábor Syrec, v němž Němci věznili mimo jiné sovětské válečné zajatce, partyzány, Židy, kteří přežili dřívější vražedné akce, a další civilisty. O rok později se právě vězni tohoto zařízení stali nástrojem nacistické snahy zahladit důkazy masových vražd. Když se v létě 1943 ke Kyjevu přibližovala Rudá armáda, Němci v rámci Sonderaktion 1005 nařídili otevřít masové hroby a zničit pozůstatky obětí. Operaci, jejímž širším cílem bylo odstraňování forenzních stop nacistických zločinů na okupovaném východě, vedl Paul Blobel – důstojník, který předtím velel Sonderkommandu 4a při zářijovém masakru.

Přibližně 300 vězňů ze Syrece bylo podle dochovaných svědectví nuceno vyzvedávat těla z masových hrobů a spalovat je na provizorních hranicích. Vězni byli spoutáni a nuceni pracovat dlouhé hodiny; ostatky byly spalovány a nacisté následně usilovali také o zničení zbývajících kostí a rozptýlení popela.

Po dokončení prací Němci většinu těchto nuceně nasazených vězňů zavraždili. Několika se však podařilo uniknout a jejich pozdější výpovědi pomohly rekonstruovat způsob, jakým se nacisté v roce 1943 pokoušeli odstranit fyzické důkazy o zločinech v Babím Jaru.

Po válce následovaly soudy, ale spravedlnost byla pouze částečná. V lednu 1946 stanulo v Kyjevě před soudem patnáct příslušníků německé policie a Paul Blobel byl později obžalován v americkém procesu s Einsatzgruppen, odsouzen k smrti a 8. června 1951 popraven v Landsbergu.

Babí Jar se následně stal také místem zápasu o historickou paměť. Sovětský pomník odhalený v roce 1976 připomínal oběti nacistické okupace, ale nezdůrazňoval specificky židovský charakter masakru z 29. a 30. září; až 29. září 1991, při padesátém výročí vraždění, byl odhalen památník ve tvaru menory věnovaný židovským obětem.

Babí Jar je třeba připomínat bez historických zkratek, jakkoli mohou znít působivě. Masakr nebyl okamžikem, kdy nacisté „objevili“ plynové komory, ale jedním z nejděsivějších vrcholů masového vraždění střelbou, které probíhalo souběžně s již existujícími metodami zabíjení plynem.

Právě tato přesnost nic neubírá na síle příběhu, naopak ji zvětšuje. Genocida nevznikala prostřednictvím jediné technologie nebo jediného rozhodnutí, ale postupným propojením rasové ideologie, rozkazů, policejních struktur, administrativy a lidí ochotných celý mechanismus uskutečňovat.

Číslo 33 771 je historický údaj z německého hlášení, za každou jeho jednotkou však stál konkrétní lidský život. V Babím Jaru nebyla zavražděna anonymní masa, ale rodiče, děti, sourozenci, sousedé a celé části jedné městské komunity.

Pokus o zničení masových hrobů v roce 1943 ukazuje, že nacisté neusilovali pouze o likvidaci lidí, ale později také o odstranění důkazů vlastní odpovědnosti. Exhumace a spalování ostatků měly zločin zbavit fyzických stop, přesto jej zachovaly dokumenty pachatelů, svědectví přeživších i následné vyšetřování. Poválečný zápas o to, jak Babí Jar pojmenovat a koho přesně připomínat, dokládá, že paměť obětí může být deformována i dlouho po skončení samotného vraždění. Historická odpovědnost proto nekončí u zjištění počtu mrtvých, ale zahrnuje také přesné pojmenování toho, kdo byl zavražděn, kým a v rámci jaké politiky.

Babí Jar zůstává jedním z nejpřesvědčivějších důkazů, jak rychle se může státní moc proměnit v nástroj organizovaného vyhlazování, pokud se spojí rasová ideologie, poslušná administrativa a násilný aparát. Přesnost v jeho vyprávění není akademický detail; je to jedna z forem úcty k lidem, které pachatelé chtěli nejprve zabít a potom vymazat i z paměti.