Článek
Marek Adamczyk (38) otevřel téma, o kterém se mezi rodiči mluví často, ale veřejně se popisuje méně: s narozením dítěte nepřichází jen štěstí, nýbrž i trvalá zodpovědnost. Jak informoval Ahaonline.cz v článku zveřejněném 30. srpna 2026, herec přiznal, že některé pocity poznal až po narození syna Kryštofa. A právě ty mu podle jeho slov změnily pohled na každodenní život.
Změna se neodehrála pouze doma, ale promítla se také do jeho kariéry. V rozhovoru pro eXtra.cz, který vznikl při představení nového komediálního seriálu Boží plán, uvedl, že nyní častěji volí menší herecké role. Důvod je jasný – chce mít více času na rodinu a být častěji doma.
Rodinná kapitola Adamczykových začala narozením syna Kryštofa. Podle serveru Sport.cz se chlapec narodil na konci roku 2024 a zprávu rodiče zveřejnili 13. ledna 2025. Přesný termín narození si přitom slavný pár před veřejností ponechal v soukromí.
Herec zároveň nepředstírá, že by na otcovství byl dokonale připravený. Před narozením syna neměl konkrétní představu o tom, co všechno nová životní role přinese. Realita ho podle vlastních slov překvapila mnohokrát a některé věci člověk podle něj skutečně pochopí až ve chvíli, kdy je sám prožije. Největší zásah podle Adamczyka nespočívá pouze v novém režimu nebo změně denních povinností. Otcovství vnímá jako celkovou proměnu člověka a jeho pohledu na svět. Najednou už nejde jen o vlastní plány, práci a pohodlí, protože do každého rozhodování vstupuje odpovědnost za dalšího člověka.
Do této proměny patří také strach, který herec popsal velmi konkrétně. Ještě před narozením dítěte se podle něj rodiče ptají, zda bude zdravé, a po porodu přicházejí obavy z možných komplikací. V jeho vyjádření ale není žádná zpráva o konkrétním zdravotním problému Kryštofa, mluvil o obecné nejistotě, která rodiče provází.
Adamczyk přitom strach nevykresluje pouze jako slabost. Podle něj může rodiče přimět, aby více předvídali, připravovali se a přemýšleli nad různými možnostmi. Zároveň ale upozorňuje, že obavy nesmějí člověka zcela ovládnout a připravit ho o schopnost normálně žít.
Zásadní je podle něj naučit se s tímto pocitem fungovat. Rodičovská obava podle jeho slov nezmizí jedním uklidněním ani tím, že si člověk bude namlouvat, že se nic nemůže stát. Jde spíše o trvalé vědomí odpovědnosti, které se musí postupně stát součástí každodenního života.
Vedle vážných slov mluví Adamczyk o otcovství také s humorem a nadsázkou. Roli tatínka řadí mezi nejvýznamnější životní role, které kdy dostal, přestože je podle něj mimořádně náročná. Když ji přirovnával k herecké práci, žertoval, že scénář někdy přichází na poslední chvíli a nemusí dávat úplný smysl, ale společně s manželkou se ho snaží zvládnout. Adamczykova zpověď tak nepřináší zprávu o konkrétní rodinné krizi, ale otevřený pohled na realitu rodičovství. Rodinný život mu přenastavil pracovní priority, přinesl radost i zodpovědnost a donutil ho přemýšlet nad věcmi, které dříve neřešil. Z jeho slov je patrné, že strach pro něj není důvodem od nové role utíkat, ale skutečností, se kterou se jako otec učí každý den žít.