Článek
Veksláci byli trochu jako hráči pokeru. Všichni věděli, že existují, ale jen málokdo opravdu rozuměl pravidlům jejich hry. Na první pohled stáli na chodníku a nenápadně oslovovali kolemjdoucí. Ve skutečnosti ale byli součástí dobře fungujícího systému, který dokázal vydělávat velké peníze v prostředí plánované ekonomiky. Měsíční výdělek „skupků“, tedy něco jako vekslácké elity, se pohyboval kolem 100 až 250 tisíc Kčs. Což byla na tu dobu astronomická částka.
Kde se vzali veksláci a proč byli důležití
Slovo vekslák vzniklo z německého „wechseln“, tedy směnit. A právě směna byla základem jejich podnikání. V socialistickém Československu totiž nebylo legální obchodovat s cizí měnou. Dolary, marky nebo šilinky byly přísně kontrolované a běžný člověk se k nim dostal jen výjimečně, třeba když pracoval v zahraničí nebo měl příbuzné na Západě. Jenže zároveň existovalo místo, kde se za tyto měny daly koupit věci, které jinak nebyly k sehnání: prodejny Tuzex.
Do Tuzexu se chodilo pro vybrané zboží, které jinak nebylo k dostání
Tuzex vznikl koncem padesátých let a fungoval jako výkladní skříň západního zboží. Na pultech se objevovaly džíny, kosmetika, whisky, cigarety, elektronika nebo třeba videorekordéry. Problém byl v tom, že se tu nedalo platit obyčejnými korunami. K nákupu byly potřeba takzvané bony, tedy poukázky, které stát oficiálně vydával výměnou za zahraniční měnu. Pro většinu lidí byl tenhle systém prakticky nedostupný. A právě tady se otevřel prostor pro veksláky.
Bony, nechcete bony?
Před Tuzexem se tak často ozývala krátká, skoro šepotem pronesená věta: „Bony, nechcete bony?“ Pouliční překupník nabízel poukázky za cenu několikanásobně vyšší, než byla jejich oficiální hodnota. Jeden bon měl papírově cenu jedné koruny, ale na černém trhu se běžně prodával za pět nebo šest korun. Přesto se obchod vyplácel, protože možnost koupit si džíny Levi’s nebo západní kazetový přehrávač byla pro mnoho lidí dostatečnou motivací.
Veksláci ale nebyli jen jednotlivci postávající na chodníku. V mnoha městech fungovali v organizovaných skupinách, které měly vlastní hierarchii. Na úplném dně stáli takzvaní „komáři“ nebo „pěšáci“. To byli lidé, které zákazník potkal přímo na ulici. Ale i ti si mohli přijít třeba až na 40 000 Kčs měsíčně. Dělali nejviditelnější, ale zároveň nejriskantnější práci, tedy oslovovali kolemjdoucí a domlouvali samotný obchod. „Lehce nabyli, ale většinou lehkomyslně utráceli. Rádi se předváděli, jezdili na Konopiště, flákali se po barech a honili holky,“ vzpomínal pamětník.
Nad nimi stáli lidé, kteří zajišťovali přísun valut. Často jezdili na hranice nebo na frekventované trasy mezi západním Německem a Prahou, kde směňovali peníze od turistů. Pro cizince byl obchod s vekslákem výhodný, protože oficiální kurz byl výrazně nevýhodný. Vekslák nabídl více korun, turista získal lepší cenu a obchod mohl pokračovat dál.
Jiří Steiner byl „pan vekslák“
Na vrcholu celé struktury stáli takzvaní skupkaři, což byli šéfové menších sítí. Ti už se na ulici většinou neukazovali. Seděli v hotelových barech, restauracích nebo kavárnách a řídili obchod zázemí. Měli kapitál, kontakty a často i překvapivě dobrý přehled o ekonomice. V jejich rukou se točily tisíce dolarů a marek.
Bývalý Tuzex u nádraží v Kouřimi
Jedním z nejznámějších veksláků v Praze byl v 70. a 80. letech Jiří Steiner, který působil hlavně v okolí Václavského náměstí. Specializoval se na obchod s valutami ve velkém a postupně si vybudoval rozsáhlou síť kontaktů. Pomáhaly mu i luxusní prostitutky, které pracovaly s cizinci v hotelích. Ty přinášely nejen valuty, ale i nové klienty. Steiner pak nabízel směnu peněz nebo další služby.
Vekslácký svět ale zdaleka nebyl jen o chytře vymyšleném byznysu. Podvody a násilí patřily k běžné realitě. Typickým trikem bylo předání bankovek stočených do ruličky – nahoře pravé dolary, uvnitř bezcenné papírky nebo staré bankovky. Oběť často zjistila podvod až doma. „V partě byl číšník, recepční, taxikář, holka a policajt. Ten to kryl – a zároveň získával kompromitující materiál na toho, koho potřeboval,“ vysvětloval bývalý příslušník StB, jak vše fungovalo.
Stát zahraniční měnu potřeboval
Mezi jednotlivými skupinami se navíc soupeřilo o teritorium. Každý Tuzex měl svůj revír a jeho narušení mohlo skončit rvačkou. Střelné zbraně se používaly spíš výjimečně, mnohem častější byly pěsti, obušky nebo prosté zastrašování. Vedle toho existovaly i podrazy uvnitř samotné komunity, někdy se veksláci navzájem udávali policii nebo se snažili převzít cizí klientelu.
Z dnešního pohledu je zajímavé, že vekslácký byznys byl do určité míry paradoxem socialistického systému. Stát sice obchod s valutami zakazoval, zároveň ale prostřednictvím Tuzexu potřeboval zahraniční měny. A právě veksláci často pomáhali tyto valuty do ekonomiky dostávat, byť neoficiální cestou.
Po roce 1989 přišel rychlý konec
Po roce 1989 se celý tento svět začal rychle rozpadat. Otevřely se hranice, cizí měny se začaly směňovat legálně a západní zboží se objevilo v běžných obchodech. Tuzex postupně ztratil smysl a začátkem devadesátých let definitivně zmizel i systém bonů.
S ním zmizela i profese veksláků. Někteří se dokázali rychle přizpůsobit nové době a pustili se do podnikání, jiní ztratili půdu pod nohama. Z ulic ale zmizela věta, která byla ještě krátce před revolucí skoro samozřejmostí: „Bony, nechcete bony?“ A s ní i jeden z nejviditelnějších symbolů šedé ekonomiky socialistického Československa. Nutno ale říct, že veksláci se po sametové revoluci velice často „transformovali“ do „seriózních“ podnikatelů.
Zdroje: autorský článek s využitím