Článek
Jáchymov měl s uranem zkušenosti už dávno před vznikem atomových bomb. Ve 20. a 30. letech byl známým nalezištěm smolince a místem těžby radia. Po druhé světové válce se však význam zdejších dolů změnil zásadně. Z lázeňského města v Krušných horách se stal strategický prostor, o který měl mimořádný zájem Sovětský svaz. Důvod byl jednoduchý. Moskva se po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki snažila co nejrychleji dohnat Spojené státy v jaderném výzkumu. A k výrobě jaderné zbraně potřebovala uran.
Sověti měli zásadní vliv
Jáchymov byl v roce 1945 mimořádně cenný právě proto, že šlo o jedno z mála ložisek dostupných Sovětům, kde bylo možné začít těžit prakticky okamžitě. Dobová sovětská expedice odhadovala zásoby v oblasti přibližně na tisíc tun uranu.
Nešlo přitom o situaci, kdy by Sověti jednoduše „zabrali“ jáchymovské doly. Formálně zůstávaly v československých rukou, skutečné fungování uranového průmyslu ale výrazně ovlivňovala sovětská strana. Zásadní byl mezivládní kontrakt podepsaný 23. listopadu 1945. Na jeho základě vznikl od 1. ledna 1946 národní podnik Jáchymovské doly a Československo se zavázalo rozšiřovat těžbu a dodávat radioaktivní suroviny Sovětskému svazu. Tady začíná příběh, který se později stal jedním z nejtemnějších symbolů komunistického Československa.
Uran měl přednost před člověkem
Rozvoj těžby byl mimořádně rychlý. V prvních poválečných letech se využívaly nejen nové doly, ale také starší důlní díla a odvaly. Současně probíhal intenzivní geologický průzkum a postupně se ukazovalo, že uranové zásoby nejsou omezené pouze na Jáchymov. Z pohledu Moskvy to byla dobrá zpráva. Československo se mohlo stát jedním z článků rozsáhlého systému, který měl Sovětskému svazu zajistit surovinu pro jeho jaderný program. Jáchymov tedy nebyl izolovaným projektem, ale součástí širšího uranového průmyslu, který se postupně rozšířil například do oblasti Horního Slavkova a Příbrami.
Důl Josef. Tato fotografie byla pořízena z vyhlídkového vrcholu Klobouk nad Jáchymovem
Význam československého uranu byl zejména v prvních letech obrovský. Historikové však upozorňují na jednu důležitou věc: tvrzení, že „sovětská atomová bomba byla vyrobena z jáchymovského uranu“, je příliš zjednodušené. Jáchymov poskytl Sovětům důležitý náskok v době, kdy potřebovali uran rychle získat, ale později se sovětský systém opíral také o mnohem větší naleziště v Sasku a dalších oblastech.
Čísla přesto ukazují, jak rychle těžba rostla. Zatímco v roce 1949 činila produkce čistého uranu v Jáchymovských dolech podle archivních údajů 134,9 tuny, v roce 1950 už to bylo 281,36 tuny a pro rok 1951 se podařilo dosáhnout 432 tun. Sovětské představy přitom byly ještě ambicióznější: pro první pětiletku se původně počítalo s produkcí až 2 000 tun U-kovu. Takový růst ovšem vyžadoval obrovské množství pracovní síly.
Do dolů přicházeli lidé, kteří neměli na výběr
Část práce vykonávali běžní civilní zaměstnanci. Těžba uranu totiž nabízela v chudém poválečném Československu relativně atraktivní výdělky a stát se snažil pracovníky do dolů získávat nejrůznějšími způsoby. ÚSTR například dokumentuje případ Josefa Čecha, který do Jáchymovských dolů nastoupil v roce 1950 jako civilní zaměstnanec. Vedle nich ale existovala skupina, která možnost volby neměla vůbec.
Od roku 1949 začaly u uranových dolů vznikat trestanecké pracovní tábory. Komunistický režim do nich posílal nejen odsouzené za běžnou kriminalitu, ale ve velkém také lidi odsouzené v politických procesech. Z politického vězně se tak mohl během několika měsíců stát horník, který musel každý den fárat do uranového dolu.
Celkem vzniklo v oblasti Jáchymova, Horního Slavkova a později Příbrami 18 táborů. Mezi lety 1949 a 1961 jimi podle historických údajů prošlo přibližně 60 až 70 tisíc vězňů. Přibližně 4 500 z nich se svobody nikdy nedočkalo. Přesné příčiny všech úmrtí se dnes obtížně rekonstruují, protože režim řadu případů záměrně zamlžoval a ostatky byly často zpopelňovány bez řádného informování rodin.
Nejznámější tábory nesly názvy jako Rovnost, Svornost, Bratrství, Mariánská, Nikolaj, Eliáš nebo Vykmanov. Jejich systém nebyl náhodným souborem věznic. Byl postupně organizován tak, aby zajistil pracovní sílu pro konkrétní doly a provozy. Některé tábory ležely přímo u těžebních míst, jinde vězni do práce docházeli pod ozbrojeným dohledem.
Práce pod zemí, zima a radioaktivní ruda
Představa, že vězni jednoduše „kopali uran“, navíc realitu poněkud zkresluje. Práce byla mnohem rozsáhlejší a zahrnovala ražení chodeb, vrtání, odstřely, nakládání rudy, její dopravu i další práce spojené s důlním provozem. Problémem nebyla jen fyzická náročnost. Vězni pracovali v prostředí, kde byli vystaveni důlním rizikům a radioaktivnímu materiálu. Ochranné pracovní podmínky byly z dnešního pohledu naprosto nedostatečné.
Výrazným symbolem tohoto systému se stala Rudá věž smrti ve Vykmanově. Vězňové v ní zpracovávali uranovou rudu a byli nuceni s ní manipulovat bez ochranných oděvů. Ruda se přepravovala do vyšších pater, kde ji vězni přesypávali přes síta, zatímco další ji dole zpracovávali a plnili do barelů. Tady je ovšem potřeba odlišit dvě věci. Nebezpečí uranových dolů nebylo způsobeno pouze radioaktivitou. Hornictví samo o sobě patřilo k mimořádně rizikovým profesím a vězni navíc pracovali v podmínkách, které zhoršovala nedostatečná strava, hygiena, přeplněnost táborů a tvrdý režim.
Dochované archivní zprávy ukazují například problémy s pitnou vodou, kanalizací, hygienou a ubytováním. V jednom z táborů bylo podle zprávy z roku 1950 ubytování tak špatné, že vězni po návratu ze směny čekali na uvolnění lůžka po těch, kteří právě nastupovali do práce. A k tomu přicházely tresty. Historik Tomáš Bursík ve své práci o trestaneckých pracovních táborech popsal systém, v němž byl pracovní výkon přímo spojen s příděly potravy, odměnami a tresty. Pracovní norma tedy nebyla pouze ekonomickým ukazatelem. Pro vězně mohla znamenat rozdíl mezi snesitelnějším a ještě horším přežíváním.
Jáchymov jako součást československého GULAGu
Právě podobnost s mechanismy sovětského systému nucené práce vedla historiky k označení československých uranových táborů za určitý „uranový GULAG“. Nešlo samozřejmě o totožný systém jako v Sovětském svazu, ale o převzetí některých organizačních principů: masové nasazení vězňů, pracovní normy, diferencované stravování a systém odměn a trestů podle výkonu.
Důležitá je také časová souvislost. Sovětský tlak na československý uran začal už v roce 1945, ale nejhorší období vězeňské těžby se rozvinulo až po komunistickém převratu v únoru 1948 a zejména od roku 1949. Není proto přesné představovat si, že desetitisíce politických vězňů byly v Jáchymově nasazeny okamžitě po válce.
První roky těžby měly jinou personální strukturu. Pracovali zde civilní dělníci a také váleční zajatci. ÚSTR například dokumentuje německé válečné zajatce, kteří byli v Jáchymově nasazováni ještě v roce 1948 a podnik je v dobových dokumentech označoval za výrazně levnější pracovní sílu než civilní zaměstnance. Po převzetí moci komunisty se však situace změnila. Represivní aparát začal vytvářet systém, v němž bylo možné politickou perzekuci propojit s ekonomickou potřebou státu. Člověk odsouzený za údajnou velezradu či špionáž tak nemusel skončit pouze ve věznici. Mohl být poslán do dolu a jeho práce se stala součástí strategického průmyslu.
Atomová bomba a lidská cena
Sovětský svaz provedl první úspěšný test atomové bomby 29. srpna 1949. Pro Moskvu šlo o zásadní okamžik: skončil americký monopol na jadernou zbraň. Československý uran byl v této době jedním z důležitých zdrojů, které Sovětskému svazu umožňovaly budovat jeho jaderný komplex. Současně však právě po roce 1949 tlak na těžbu ještě zesílil. Studie Drahomíra Jančíka ukazuje, že sovětské požadavky na dodávky československého uranu v souvislosti s rostoucími potřebami jaderného programu dále narůstaly.
Z historického hlediska je proto příběh Jáchymova paradoxní. Československo bylo formálně samostatným státem, ale u strategické suroviny zásadní pro sovětskou bezpečnostní politiku mělo jen omezený prostor rozhodovat o jejím využití. Uran se stal jedním z konkrétních příkladů toho, jak hluboko sahala poválečná závislost Československa na Sovětském svazu. A cenu za tento strategický zájem neplatili pouze politici a diplomaté. Platili ji horníci, civilní pracovníci a především vězni.
Proč Jáchymov zůstává symbolem
Uranová těžba v českých zemích neskončila v roce 1961. Pokračovala v dalších oblastech a československý uran se těžil ještě desítky let. Jáchymovský region se však stal symbolem právě kvůli spojení několika fenoménů: sovětského jaderného programu, komunistické represe, nucené práce a zdravotních následků hornictví. V roce 1961 byl uzavřen poslední z jáchymovských vězeňských táborů. Tím skončila jedna z nejtemnějších kapitol poválečných dějin regionu. Samotná těžba uranu v jáchymovské oblasti pokračovala ještě do roku 1962; za celé období bylo v jáchymovském rudním poli vytěženo podle dostupných údajů téměř 6 900 tun uranu.
Dnes po táborech zůstalo překvapivě málo viditelných stop. Baráky byly odstraněny, areály zanikly a krajina postupně zarostla. Některé pozůstatky však stále připomínají, co se zde odehrávalo. Nejvýraznější je Rudá věž smrti, která se stala národní kulturní památkou a součástí světového dědictví UNESCO.
Jáchymovské peklo proto není jen příběhem o politických vězních ani jen příběhem o uranu. Je to příklad toho, jak může strategický zájem státu změnit celé území a současně vytvořit systém, v němž se lidská práce stane pouhým prostředkem k dosažení geopolitického cíle. Sovětský svaz potřeboval uran rychle. Československo mělo ložiska a pracovní sílu. Komunistický režim zase disponoval vězni, které mohl do dolů poslat. Výsledkem byla kombinace, jejíž skutečnou cenu začalo být možné otevřeně pojmenovávat až po pádu režimu.
Zdroje: autorský článek s využitím