Článek
Stan nebo starší karavan, skládací stolek, židle a hlavně zásoba jídla na několik dní. Tak si mnozí lidé dodnes vybaví přípravy na letní dovolenou v Československu během socialistických let. Cestování tehdy nebylo tak samozřejmé jako dnes a rodinné prázdniny často znamenaly spíš logistickou operaci než spontánní výlet. Přesto na ně řada pamětníků vzpomíná s určitou nostalgií.
Týden příprav před odjezdem
Dovolená nezačínala až příjezdem na místo. Ve skutečnosti startovala často už několik dní, někdy i týdnů předem. Hlavní část příprav ležela obvykle na ženách. Bylo potřeba navařit jídlo na několik dní dopředu, protože v kempech nebyla restaurace samozřejmostí a obchod mohl být daleko nebo špatně zásobený.
Do sklenic tak putoval guláš, rajská omáčka nebo maso ve vlastní šťávě. Pekly se buchty a koláče, smažily řízky a vařila vajíčka, tedy ideální jídla na cestu, která vydrželo téměř všechno. Konzervy sice existovaly, ale lidé je šetřili nebo jim zkrátka nedůvěřovali. „Když to dnes někomu říkám, klepe si na čelo. Myslím tím mladší ročníky. A víte co, já vlastně také. Jako kdyby to bylo před sto lety,“ usmívala se Jarmila Kolářová z Prahy, které je dnes jedenasedmdesát let.
Zatímco kuchyně byla plná hrnců a zavařovacích sklenic, mužská část rodiny měla jiný úkol: připravit auto. Bylo potřeba zkontrolovat brzdy, dolít olej, opravit drobné závady a hlavně vyřešit, jak do kufru naskládat stan, spacáky, vařič, nádobí, oblečení a zásoby jídla. Populární vozy jako Škoda 100, 105 nebo Trabant často praskaly ve švech. Teprve potom mohla rodina vyrazit často unavená ještě dřív, než dovolená vůbec začala.
Cestování bez internetu a rezervací
Dnes si většina lidí před cestou prohlédne fotografie, recenze a mapy. V socialistickém Československu nic takového neexistovalo. Pokud člověk mířil do nového kempu, většinou vycházel z doporučení známých nebo z několika pohlednic. „My jsme jednou přijeli na místo, kde měl být kemp. Jenže on tam nebyl. Prostě špatná příprava, spletli jsme si názvy měst. V době papírových map jsme prostě vyrazili na jiný konec republiky,“ vzpomínala paní Kolářová. Dnes to bere s humorem, tehdy si ale myslela, že se s manželem rozvedou.
A i když kemp existoval, příjezd na místo byl i tak často velkou neznámou. Nikdo přesně nevěděl, jak bude kemp vypadat ani kolik tam bude lidí. Přesto to většinou nikoho příliš nepřekvapilo, očekávání totiž nebyla vysoká.
První hodina dovolené: postavit stan
Po příjezdu do kempu začínala další etapa. Z auta bylo nutné vyložit všechno vybavení a pustit se do stavění stanu. Velké rodinné stany se skládaly z plachet, tyčí a kolíků a jejich postavení někdy připomínalo menší stavební projekt. Plán byl jasný: postavit stan, napnout plachtu a pokud možno se u toho nepohádat. Ne vždy se to ale podařilo.
Jakmile byl tábor hotový, mohl začít skutečný odpočinek. Vařič se rozsvítil, vytáhly se talíře a příbory a děti už mezitím zmizely k vodě nebo mezi ostatní malé táborníky. Zajímavé je, že rodiče měli často menší obavy o bezpečnost než dnes. Děti běhaly po kempu, hrály si s cizími kamarády a běžně se stávalo, že svačily u sousedů ve stanu. Lidé se navzájem více znali a prostředí působilo bezpečněji.
Hygiena po kempařsku
Komfort v tehdejších kempech byl poměrně jednoduchý. Místo moderních koupelen často sloužil dlouhý žlab s několika kohoutky, kde se ráno vystřídala většina osazenstva kempu. Stejné místo se používalo i na mytí nádobí. Toalety bývaly společné a někdy poměrně skromné. „Kdybyste viděli, v čem my se tenkrát myli a kam chodili na záchod…no, raději to nebudu rozebírat. Nějaký cimprlik by se mohl pohoršovat,“ směje se paní Kolářová.
Když byl poblíž rybník nebo jezero, lidé často využívali vodu přímo tam, bez problémů si k vodě vzali mýdlo i šampon. Standardy ochrany přírody tehdy byly jiné než dnes. A kam na velkou? Někdy do lesa. Voní to tam přírodou, lepší než „zaplivané“ záchody.
Nostalgie? Možná, ale jen s mírou
Hotelové pobyty si mnoho rodin nemohlo dovolit. Jednak byly poměrně drahé a jednak jich nebylo dostatek. Řada lidí proto jezdila do podnikových rekreačních zařízení nebo do odborářských zotavoven, kde měli zaměstnanci šanci získat poukaz na týdenní pobyt.
Cesty do zahraničí byly omezené. Do západních zemí se většina lidí vůbec nedostala a dovolená u moře byla spíše výjimkou. Pokud už se někdo k moři podíval, šlo většinou o státy socialistického bloku, například Bulharsko, Jugoslávii nebo Rumunsko. Získat takový zájezd ale znamenalo vystát dlouhou frontu v cestovní kanceláři a často čekat i několik let.
Dnes mnoho lidí na tyto dovolené vzpomíná s úsměvem. Kempování, večery u kytary, společné vaření nebo nové prázdninové známosti vytvářely silné zážitky. Zároveň je ale pravda, že tehdejší dovolené byly často spojené s nepohodlím, improvizací a omezenými možnostmi cestování. Možná právě proto dnes vyvolávají tolik nostalgie. Nebylo toho mnoho, ale lidé si dokázali užít i obyčejný týden pod stanem u rybníka. Otázkou však zůstává, kolik z nás by si takovou dovolenou v dnešní době opravdu dobrovolně zopakovalo.
Zdroje: autorský článek s využitím